POČÁTKY CHOVU EXOTICKÝCH ZVÍŘAT (OBDOBÍ PŘED KRÁLOVSKOU ZAHRADOU)
• Přemysl Otakar II. (vládl 1253 - 1278), Václav II. (vládl 1278 - 1305) - První písemné zprávy o chovu exotických zvířat v
Českých zemích
Chov lvů byl společným jmenovatelem mnoha českých králů - první písemné
důkazy o chovu lvů v Českých zemích jsou z roku 1280. Tehdy benátský
dodavatel upomínal Václava II. aby zaplatil dluh za pár lvů, které
objednala královna matka Kunhuta (vdova po Přemyslu Otakaru II.). Lvi
však byli chovány českými panovníky jistě už i dříve. Oficiálním
symbolem českých králů jsou od 13. století.
První zvířata o nichž
existují důkazy byla tedy na Pražském hradě za vlády Václava II. -
pravděpodobně však pocházela již éry kralování Přemysla Otakara II.
• 1305 - 1378 (Václav III., Jindřich Korutanský, Rudolf I. Habsburský, Jan Lucemburský, Karel IV.)
Není zřejmé co bylo dále
- za vlády Václava III. a dalších panovníků. Pokud chovali nějaká
zvířata, šlo pravděpodobně pouze o populární lvy. Před narozením Karla
IV. Pražský hrad vyhořel a byl neobyvatelný. Tzn. že další známá sbírka
zvířat na Pražském hradě - sbírka Karla IV. (1316 - 1378), musela být
tímto panovníkem založena. Karel IV. choval hlavně lvy (vytvořil i
zvláštní funkci Custos leonum - "levmistr"), ale měl i jiné šelmy, snad
ptáky a velké hady (pravděpodobně krajty).
• Václav IV. (vládl 1378 - 1419) - Králův dvůr - první
skutečný zvěřinec
Po Karlu IV. nastupuje na trůn jeho syn Václav IV., který
zřejmě převzal zvěřinec po otci, ale následně přesídlil i se zvířaty do
nově vybudovaného Králova dvora, kde svou menažerii ještě zvětšil. (viz.
Královský dvůr)
• 1419 - 1526 (Zikmund Lucemburský, Albrecht II. Habsburský, Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad, Matyáš Korvín, Vladislav Jagelonský, Ludvík Jagelonský)
Zvěřinec v Králově dvoru
zřejmě přetrval po celou dobu, kdy byl královským sídlem. Zprávy se
objevují jen sporadicky - více méně v souvislosti s nějakým neštěstím -
poslední je z 1477. Pražský hrad byl více než 100 let mimo hru. Sídlem
českých králů se znovu stal až 1484, kdy se sem vrátil Vladislav
Jagelonský. O zvěřinci z jeho éry a z éry vlády Ludvíka Jagelonského
nejsou zprávy.
KRÁLOVSKÁ ZAHRADA
• Ferdinand I. (vládl 1526 - 1564) - Vznik Královské zahrady
Slavnou Královskou zahradu založil Ferdinand I. v roce 1534, když
zakoupil tři vinice těsně sousedící s dosavadní královskou zahradou -
výrazně tím rozšířil dosavadní zahradu a již existující zvěřinec (není
zřejmé zda jej vybudoval Ferdinand I. během prvních 8 let své vlády nebo
zda již existoval po jeho předchůdcích - tzn. Vladislavu nebo Ludvíku
Jagelonském).
• Maximilián II. (vládl 1564 - 1576) - první pavilon šelem "Dřevěný
dvůr"
Syn Ferdinanda I., Maximilián II. byl velkým milovníkem zvířat a tak
není divu, že v chovu pokračoval. Podle dochovaného dopisu, žádal vévodu
parmského o zaslání několika párů divokých koní (zřejmě tarpanů) a
dalších zvířat pro svůj zvěřinec. Právě on nechal v roce 1560 postavit
velkou jednopatrovou budovu plnou kotců s výběhy - tzv. Dřevěný dvůr.
Maximilián II. choval kromě různých šelem i množství ptáků, velké plazy
a "různá exotická zvířata".
 • Rudolf II. (vládl 1579 - 1611) - zlatá éra Pražského zvěřince
Rudolf II. byl známý nejen jako poněkud výstřední panovník, ale také
jako velký sběratel a obdivovatel všeho možného i nemožného - tedy i
zvířat. V roce 1583 nechal architektem Ulrico Aostallisem přestavět
původní dřevěný pavilon na soubor nízkých budov - známý Lví dvůr
(později přejmenován na Medvědí dvůr) - vytápěné kotce zvířat s výběhy a
naproti nim vysoká zeď s ochozem a galerií pro diváky, kam se
vystupovalo po točitém schodišti. Rudolf rozšířil Královskou zahradu,
zřídil bažantnici a rybníčky pro chov ryb a vodních ptáků, výběhy jelenů
v dnešním Jelením příkopě... Zděné i dřevěné kotce se táhly podél
severního svahu Jeleního příkopu až ke Královskému letohrádku.
V bažantnici u lvího dvora postavil v roce 1601 také "voliéru pro
indiánského ptáka" - vytápěný domek se dvěma místnostmi. Projektoval ji
Orazio "Guido" Fontana a byla zdobená freskami Bartoloměje Beránka
zvaného Jelínek (který byl ve službách Petra Voka z Rožmberka).
Pod Pražský hrad patřily i obory Hvězda a Ovenec (dnešní
Stromovka), které se v době vlády Rudolfa II. změnily z lovných obor
více na parky - mimo jiné se zvířaty. Zvěřinec byl tedy rozmístěn hned
na třech místech. V Ovenci byli jeleni, losi, snad i sobi, srnci, divočáci, koně, zubři,
buvoli, pratuři (!), lišky a zřejmě i mnoho dalších zvířat. V Oboře hvězda prý byly i
antilopy nebo gazely a v roce 1592 i 12 lvů, o které se staral Ind.
Rudolf II. choval mnoho zvířat na těchto třech místech. Ne o
všech víme. Máme zprávy o lvech, tygrech, levhartech, gepardech,
medvědech, cibetkách, vlcích, liškách, velbloudech, jelenech,
divočácích, antilopách, gazelách, zubrech, praturech, buvolech, "indickém oslu", koních, "indickém teleti", pštrosech,
kasuáru, pelikánech, plameňácích, bílých rarozích, orlech a dalších
dravcích, papoušcích, kolibřících, perličkách, krocanech, velkých
plazech... Podle nedoložených zpráv měl Rudolf II. dokonce orangutana a
(nebo) šimpanze a slona. V roce 1599 se zde údajně narodil první lev na území
Českých zemí.
Velmi známý, ačkoli nijak ověřený je i chov muricijského doda na Pražském hradě. Jeho kosti byly nalezeny při
úpravách Jeleního příkopu (dnes jsou v Národním muzeu). Další
skutečností, která o tomto chovu svědčí jsou obrazy znamenitého
vlámského malíře Roelanta Saveryho. Savery byl roku 1604 povolán
Rudolfem II. a stal se jeho dvorním malířem. Je známo, že Savery často
pobýval v Rudolfově zvěřinci a maloval zvířata - k jeho nejznámějším
obrazům patří právě obraz doda (přičemž není známo, kde jinde by mohl
Savery tohoto ptáka vidět). Podobný případ se týká i kasuára - toho
Savery mohl vidět údajně buď v Amsterdamském přístavu (když jej
námořníci přivezli jako atrakci) nebo pravděpodobněji ve zvěřinci
Rudolfa II. Jiní kasuáři v té době v Evropě nebyli známí. Také další
Saveryho obrazy musely prý vzniknout v Praze - obrazy zvířat, která v té
době neznala celá Evropa a pokud je někdo mohl mít, pak údajně jedině
Rudolf II. - "vzácní novoguinejští papoušci", chřástali rezaví (nově se
na obrazech našel i kaloň mauricijský)...
Kunsthistorici tvrdí, že naprostá většina ze zhruba 250ti Saveryho
obrazů zvířat se datuje k jeho pobytu v Praze nebo byla namalována
později, ovšem podle skic pořízených v Praze.
Rudolfův zvěřinec byl brzy známý po celé Evropě, stejně jako jeho vášeň
pro zvířata. Panovníci kteří přijížděli, aby si získali přízeň císaře,
vozili mnoho darů - velmi často právě zvířata. Například moskevský
velkokníže Fjodor Ivanovič (syn Ivana Hrozného) daroval Rudolfovi kromě
levhartů a dalších zvířat i dva bílé rarohy, kteří se v té době
považovali za nesmírně vzácné ptáky a tedy jeden z nejcennějších darů.
Notoricky známý je příběh lva, kterého císař obdržel darem od tureckého
sultána. Lev jménem Mohamed měl s Rudolfem velmi podobnou astrologickou
konstelaci. Tycho Brahe prý přečetl z hvězd, že císař bude mít
podobný osud jako lev Mohamed, že skoná ve stejné době (což je zapsáno i
v kronikách z té doby), proto se lev těšil nadstandardní péči. A
skutečně císař Rudolf II. zemřel jen několik dní (asi 3) po skonu lva.
Podle jiné legendy z Rudolfova zvěřince (zaznamenané v kronikách roku
1600) napsal básník Friedrich Schiller báseň Rukavička, kterou později
přebásnil Josef Jungman... Na krmení lvů se chodila dívat šlechta, mimo
jiné i jakási krásná, ale pyšná dvorní dáma, která neustále odmítala
nápadníky a nemohla si vybrat. Do této krásné Kunhutiny šlechtičny se
zamiloval rytíř Vojislav a spolu s ní se zúčastnil krmení lvů. Dvorní
dámě se vysmekla rukavička nebo ji hodila mezi lvi úmyslně a vyzvala
rytíře aby jí rukavičku přinesl. Podle básně tak rytíř učinil, rukavičku
přinesl, hodil oné dámě do tváře a opustil ji. Ve skutečnosti byl konec
příběhu podle kroniky mnohem romantičtější... šlechtična zbledla, upadla
do bezvědomí a okamžitě zahořela láskou k rytíři... (celý text básně
zde).
Zajímavá jsou také fakta o ošetřovatelích lvů... Silní muži, kteří se
starali o císařské lvi byly ženy... známé jsou tři Ludmila Nebeská, po
ní její dcera Otýlie a nejznámnější Laurenciana Pylmannová. Péče o lvy
byl velmi výnosná - plat byl vyšší než v některých úřadech a službách u
dvora. Paní Laurenciana vlastnila velmi reprezentativní dům (ve Vlašské
ulici), který byl osvobozen od veškerých daní a poplatků. Každý rok
dostávala nové šaty a požívala mimořádné přízně císaře - byla častým
hostem jeho velkolepých hostin. Laurenciana si ochočila lva Mohameda
natolik, že za ní chodil jako pes, jezdila na něm po zvěřinci nebo jej
nechávala proskakovat obručí.
Známo je také, že z nařízení Rudolfa II. museli Židé ze Staroměstského
ghetta odvádět denně dvě libry (asi kilo) čerstvého hovězího nebo
telecího masa na každou šelmu. Písemně zaznamenáno je i několik tragédií
způsobených šelmami - od napadení, přes zmrzačení až po zabití lidí.
1611 - 1740 (Matyáš II., Ferdinand II., Fridrich Falcký, Ferdinand
III., Ferdinand IV., Leopold I., Josef I., Karel VI.) - chátrání a konec
zvěřince
Rudolf II. neměl následníka (jen nemanželské děti) a po jeho smrti
(1612) sláva zvěřince pomalu pohasínala. Matyáš II. (mladší bratr
Rudolfa II.) coby římský císař přesídlil do Vídně a tak pro něj Pražský
zvěřinec již nehrál podstatnou roli. I když byl ještě jakž takž udržován
- dokonce snad i za Ferdinanda II. (který zde zřídil malý zastřešený
bazének s okrasnými rybami), ale za vlády dalších panovníků už
chátral velmi výrazně. Také informací o zvěřinci z tohoto období není
tolik jako z Rudolfinské doby. Víme, že Leopold I. dostal v roce 1660
dva indické tygry od pruského krále, že v roce 1680 zde žili pouze
medvědi a vlci, potom i lišky a divoké kočky, ale o deset let později již jen jeden medvěd. Z roku 1695
je zaznamenán zájem České komory o koupi tygra, "lidožrouta" a "mořského
vlka" od Amsterdamského obchodníka s pojízdným zvěřincem Oestmayera.
Koupě se ale neuskutečnila. Do zvěřince bylo přemístěno jen několik
orlů, dva rysi, dvě medvíďata a dva makaci rhesus.
V roce 1740 Pražský zvěřinec definitivně zaniká - poslední zvířata (mezi
nimi medvědi) jsou převezeni kamsi do Děčína. Další jeho "filiálky" -
Obora Hvězda a Obora Ovenec v té době jako zvěřince již nesloužily
dlouhá léta. Větší zvěřinec v Ovenci zanikl po smrti Rudolfa II. (1612). Hvězda byla od svého počátku sužována četnými bitvami a válkami.
Stala se také dějištěm Bitvy na Bílé hoře (1620), což byl také
pravděpodobně konec tamního zvěřince (nezanikla-li také již po smrti
Rudolfa II.).
O Pražském zvěřinci v Královské zahradě se často mluví jako o první
skutečné zoo, přestože oficiálně je jí Vídeňská Zoo (Tiergarten
Schönbrunn). Pražský zvěřinec byl minimálně o 218 let starší a od
ostatních šlechtických menažerií se velmi odlišoval. Zatímco panovníci
po celé Evropě budovali menažerie coby demonstraci bohatství a moci,
Rudolf II. měl zvěřinec pro svou sběratelskou vášeň a zálibu ve
zvířatech. Běžné šlechtické menažerie byly stavěny velmi okázalým
způsobem - s hlavním cílem udivit ostatní vladaře. Zvířata byla de facto
jen doplňkem honosných staveb. V případě Rudolfa II. to bylo naopak -
prvotní byla zvířata, okázalost chovných zařízení nebyla až tak
podstatná. S tím koresponduje i druhová skladba zvířat... Všichni
panovníci chovali běžná zvířata - druhy které prostě dobře vypadaly a
především dobře reprezentovali moc panovníka. Kdežto Rudolf choval
jakákoli zvířata, čím vzácnější, tím lepší. Čím méně známé, tím lépe.
Nebylo podstatné zda zvíře atraktivně vypadá. Také se u mnoha z druhů z
Pražského zvěřince jednalo o Evropský prvochov. Často šlo o zvířata,
která nebyla nikde jinde v Evropě.
Šlechtické menažerie byly neveřejné. Vyjímkou nebyla ani ta Rudolfova.
Avšak Rudolf občas (i když zřídka) zpřístupňoval zvěřinec na krátkou
dobu i prostému lidu - pořádal de facto jakési renesanční "dny
otevřených dveří". Obory (zvláště Ovenec) bývaly údajně otevřené dokonce
po delší období.
Největším rozdílem mezi Rudolfovou a ostatními menažeriemi, byla
profesionalita... Jak již bylo řečeno, zvířata byla pro všechny
panovníky jen nezbytným příslušenstvím zvěřince. Ovšem Rudolf II. byl
znám svou až fanatickou posedlostí výzkumem a bádáním všeho druhu.
Zaměstnával nejen věhlasné alchymisty, astrology apod., ale odborníky
najímal i na vše spojené se zvěřincem - od architektů (na stavby) přes
badatele až po ošetřovatele. Mimo jiné i z tohoto důvodu povolal
zmíněného malíře Saveryho, který měl zvířata nejen malovat, ale i
pozorovat. Je známo, že Rudolf II. koupil za horentní sumu peněz od
Saveryho předchůdce Jorise Hoefnagela čtyřsvazkovou knihu o zvířatech
(první díl o čtyřnohých zvířatech, druhý o plazivých, třetí o ptácích a
čtvrtý o rybách), kterou používal jako katalog "božího díla" - atlas
zvířat. Mimochodem syn Jorise Hoefnagele, Jacob také osm let maloval pro
Rudolfa II. a také v roce 1602 namaloval doda (a mnoho dalších druhů
zvířat i rostlin). Je také známo, že Rudolf II. vyslal Saveryho na
"expedici" do Alp, kde měl za úkol zmapovat (zakreslit) tamní přírodu.
Pražský zvěřinec se po smrti Rudolfa již nikdy nedočkal tak obdivuhodné
dech beroucí podoby, zanikl pouhých 12 let před vznikem první oficiální
zoo. Přesto to byl velmi důležitý bod v historii chovu zvířat v Evropě
(a potažmo na světě). Ve srovnání se všemi tehdejšími, i těmi
nejslavnějšími menažeriemi (Tower, Versailles atd.) byl Pražský zvěřinec
skutečnou zoo!!! Rozhodně největší, nejlepší, druhově nejbohatší a
nejvýznamnější zoo "předzoologické éry"!!! V tomto kontextu je poněkud
smutným faktem situace okolo publikování tohoto zvěřince... ve starých
knihách Rudolfův zvěřinec nemohl chybět, ale poté se z knih více méně
vytratil. Je-li v současných knihách vzpomenut, pak jsou to obvykle jen
krátké zmínky (vyjímkou jsou některé kunsthistorické knihy). Například v
největší internetové encyklopedii - Wikipedia (v nejobsáhlejší anglické
verzi a ani v jiných jazykových mutacích) - pod heslem "menažerie" nebo
pod heslem "zoo" jsou uvedeny i poměrně bezvýznamné menažerie panovníků,
ale o Zvěřinci Rudolfa II. ani jediné slovo!!! Absenci Rudolfova
zvěřince v současných publikacích (narozdíl od mnoha starých) způsobila
zřejmě izolovanost republiky (a tedy nedostatek informací) během
dlouhého období komunismu, přesto by neměl chybět v žádném z nich...
Naopak by měl být tím, co v žádném případě nelze opomenout - nic
podobného a v takovém rozsahu na světě nebylo až do přelomu 18. a 19.
století!!!
Autor: Roman Hynek (2011)
|
