|
|
Heinrich Lumpe |
Éra soukromého parku (1908 až 1919)
Založení ústecké ptačí rezervace nebylo žádným diletantským
dílem znuděného milionáře. Majiteli velkoobchodu s železářským zbožím v Ústí nad
Labem Heinrichu Lumpemu bylo v době založení parku 49 let a už dlouhodobě se
amatérsky zabýval ochranou ptactva. Mezi jeho přátele se počítaly přední
kapacity v oboru. Místo pro budoucí park vybíral společně s profesorem Jiřím
Jandou, který v roce 1930 založil pražskou zoo. Plány na úpravu pozemku
konzultoval s věhlasným přírodopiscem profesorem Josefem Kořenským. Parkové
úpravy svěřil uznávanému zahradnímu designérovi Rudolfu Jenatskému.
Pro park bylo vybráno zdánlivě naprosto nevhodné místo
opuštěné cihelny a divokého skalnatého svahu o rozloze zhruba 3,5 hektaru.
Lumpeho odhodlání, podpořené bohatstvím z úspěšné podnikatelské činnosti,
dokázalo přetvořit nevábné místo v eldorádo zpěvných ptáků.
Postupoval systematicky. Započal technickým vybavením parku.
Významná firma pro vodní stavby Nordbohmisfche Wasserbaugesellschaft přivedla k
parku tzv. Mariánský pramen a rozvedla ho potrubím po celém areálu. Není
překvapením, že zakladatelem a akcionářem úspěšné firmy byl právě Heinrich
Lumpe. Pramen napájel potůček, rybníček, fontány a vodotrysky. Další součástí
vodohospodářských staveb byla přehrada pro zadržení přívalové vody, která měla
chránit prudké svahy před splavováním zeminy do údolí.
Pokračovalo se stavbou kamenných stěn a mostků přes rokle. K
výstavbě stavitel použil velké množství kamenů, často tří- až čtyřtunové bloky
čediče. Na holé skalní srázy nechal navézt několik set povozů úrodné půdy. Do ní
vysázel tisíce nových rostlin, stromů, keřů a květin. Dbal na to, aby rostliny
byly druhově pestré a nabízely živou učebnici české i cizozemské flóry. Na
pracích se podíleli vynikající zahradní umělci z různých míst Evropy. Vedle
okrasných částí parku založil také užitkové zahrady pro pěstování ovoce a
zeleniny.
Neopomenutelnou součástí projektu bylo oplocení celého
pozemku a instalování rozmanitých zábran a pastí proti vniknutí koček a dalších
šelem. Dovnitř se neměl dostat nikdo, kdo mohl ublížit ptáčkům. Lumpe měl jasno,
jaký druh zvířat chce chránit, a kočky to rozhodně nebyly.
Trvalo léta, než se mohl Lumpe těšit z procházek po
vzkvétajícím parku, než k němu přilétali zahnízdit první ptáci. Práce vrcholily
mezi roky 1913 a 1914, kdy vyrostly nejatraktivnější stavby areálu - Jindřichův
hrádek (Heinrichsburg) a tufová jeskyně (Grotta). Na stavbu unikátních objektů
si Lumpe nechal přivézt z německého Duryňska asi 20 vagonů tufu - speciální
horniny vzniklé stlačením sopečného popela. Z tufu lepeného na železobetonovou
konstrukci vykouzlili stavební mistři pohádkové dílo. Umělá jeskyně oplývala
krápníky a plastikami pohádkových postav od ústeckého sochaře Vogta.
Opravdovou chloubou parku byl Jindřichův hrádek. Dodnes stojí
na skalních výčnělcích a představuje romantickou zříceninu středověkého hradu v
trpasličí podobě. Secesním naturalismem ovlivněnou stavbu navrhl sám majitel.
Bývala také jeho nejoblíbenějším místem. Tufové stěny hradu plné dutin nabízely
desítky hnízdišť a brzy se staly centrem každodenního setkávání opeřenců s
jejich ochráncem.
Budování parku nepředstavovalo jen radostnou tvůrčí činnost.
Bylo nutné zajistit předpoklady k dalšímu rozvoji areálu, často přes nepřízeň
okolí. Park ještě zdaleka nebyl hotov a už se roku 1913 Heinrich Lumpe dozvěděl,
že majitel sousedního pozemku chystá stavbu továrny na broušení skla. Ochránce
ptactva protestoval. Právem se obával, že nová továrna v těsné blízkosti naruší
budovanou oázu klidu pro zpěvné ptáky. V nastalé kampani intervenovala u
ústeckých radních za ochranu rezervace i prestižní Zoologická společnost ve
Vídni. Nakonec vyřešil problém sám Lumpe tím, že pozemek souseda vykoupil a
začlenil do parku.
|
Umělá jeskyně (Grotta) s krápníky a plastikami pohádkových postav. |
Ovšem kouzlo vznikajícího ptačího ráje
zůstávalo zatím otevřeno jen vyvoleným, respektive zvlášť pozvaným, jako
například skupině inženýrů aspirantů vedených geologem profesorem
Reidlichem z vídeňské univerzity, kteří v červnu 1913 obdivovali
geologické kuriozity svezené do parku ze širokého okolí. Šlo především o
majestátní zkamenělý dub vykopaný roku 1873 nedaleko Stadic, o vyhlazené
čedičové bloky vytažené z koryta Labe nebo o zkamenělé ptačí vejce
prehistorického ptáka.
Běžní zájemci zatím neměli do Lumpeparku přístup. A muselo to
mnohé mrzet, neboť věhlas ústecké rezervace už v té době rostl v
mezinárodním měřítku. Milovníkům zvěře ale tehdy Ústí nabízelo jinou
podobnou atrakci. Na vrchu Větruše stál zvířecí park, který byl
přístupný veřejnosti za vstupné 10 haléřů pro děti a 30 pro dospělé.
Otevřen byl v roce 1910, a může se tak pyšnit pozicí první známé
zoologické zahrady v českých zemích. V okolí výletní restaurace Větruše
se nacházely početné klece, voliéry a terária. Kolekce vystavovaných
zvířat byla široká a velmi pestrá. Většina Ústečanů právě tady poprvé v
životě viděla krokodýla. U šelmince se jim tajil dech při pohledu na
leoparda a prérijního vlka. Především děti zase uchvacoval opičí pavilon
s paviánem a několika menšími opicemi. Africká stáj ukazovala poloosla,
poníka a nejmenšího koně na světě zvaného schottland. Za 10 haléřů se
mohli návštěvníci na oslíkovi či poníkovi i svézt. Velké lákadlo
představovala medvědí obora s hnědým ruským medvědem. Návštěvník našel
na Větruši i amerického bizona, hyenu, muflona, fretky, kočky angorské,
jezevce, lišku. Své oddělení mělo i ptactvo - v labutím bazénku sídlil
pár bílých labutí, čáp a plameňák. Nedaleko stál výběh se zlatými
bažanty. Voliéry nabízely ukázky cizokrajného ptactva od papouška ara po
tučňáka. Není překvapením, že mezi dvaceti ústeckými osobnostmi, které
přispěly k založení zoologické zahrady, figuroval i Heinrich Lumpe.
Zvířecí park zanikl za těžké hospodářské situace v době první světové
války, kdy se sotva dostávalo potravin pro obyvatelstvo, natož pro tak
početnou skupinu zvířat.
První příležitost navštívit Lumpeho království dostala široká
veřejnost začátkem října 1914. Jako reakci na vypuknuvší první světovou
válku uspořádal majitel dobročinnou akci ve prospěch Červeného kříže. Na
dva dny otevřel brány parku za vstupné 50 haléřů pro dospělé a 20 haléřů
pro děti. Jak velké množství lidí využilo mimořádné nabídky, dokládá
celkový výtěžek 804 korun 40 haléřů. Podobná akce se několikrát
opakovala, výdělky už šly do tisíců. Návštěvníci si mohli prohlédnout
úchvatné pohádkové a přírodní kulisy parku, sledovat ptáky četných druhů
i ochočené srnky ve volném výběhu.
Park ale dál zůstával přístupný jen pro nárazové akce. Nové
možnosti využití se otevřely až po skončení první světové války. Nově
vzniklý československý stát dal Heinrichu Lumpemu najevo, že si jeho
práce velmi cení a bude ji podporovat. Velkoobchodník potřeboval
oficiální podporu hned v roce 1919, kdy opět hrozila výstavba továren na
hranicích parku. Osobně se do sporu s městem vložil ministr školství a
osvěty Dr. Zdeněk Wirth. Zdůraznil, že „je nanejvýš žádoucí vyloučit
území parku z průmyslové zástavby a vyhradit je pouze přírodovědeckým a
výchovným účelům".
Turistická atrakce s osvětou (dvacátá léta)
Při zřízení parku měl Heinrich Lumpe na mysli dvojí účel.
Předně chtěl v době masivního rozvoje průmyslu poskytnout ohroženému
ptactvu útulek pro péči a ochranu.To se brzy naplnilo a pohostinství
parku využívaly desítky druhů ptactva. Vedle toho chtěl Lumpe přesvědčit
běžného člověka o veliké důležitosti a užitečnosti ptactva. To mohl
učinit, jen pokud svůj soukromý ptačí ráj trvale zpřístupní veřejnosti.
Stalo se tak mezi lety 1920 a 1921. Zájemci už nemuseli čekat jen na
dobročinné akce, které se v Lumpeparku pořádaly dvakrát až třikrát do
roka. Teď už bylo otevřeno pravidelně, vyjma období zimního krmení a
jarního hnízdění. Od září do května nevpustil Lumpe do parku ani nohu.
Obával se, že by návštěvy narušily klid ptactva v choulostivém období.
|
Plastika Krakonoše s dívenkou a hadem
obklopená kamenným lesem |
Je zřejmé, že už od počátku s osvětovým
využitím parku počítal. Jistě nebudoval pohádkové hrady a jeskyně s
trpaslíky jen pro potěchu svou a svých přátel. Všechna ta romantická
výzdoba plnila v jeho plánech praktickou roli. Především na ni lákal
návštěvníky, kterým pak trpělivě vysvětloval důležitost ochrany
ptactva.„Všude je rozeseto (pohádkových) figurek, jež zejména jímají
dětskou duši, kterou chce zakladatel plně získati k ochraně ptactva.
Každý malý návštěvník musí svatosvatě slíbit do rukou učitele, že
nevybere ptačího hnízda a nebude ptáčkům ubližovati, a naopak bude je v
zimě krmiti," popisovaly dobové zprávy výchovné působení parku.
Hned v počátcích po otevření parku se strategie ukázala jako
výtečně zvolená. Jen v průběhu června 1921 navštívilo park 22 škol s
1100 žáky. Učitelé exkurze kvitovali s uznáním - za jeden den v parku se
prý děti naučí tolik, co za rok ve třídě. Pro školy a spolky snížil
majitel vstupné na nicotnou částku. V roce 1922 tak přivítal už
stotisícího návštěvníka od založení rezervace.
Dál se snažil park zatraktivnit. V předešlých letech rozšířil
areál koupí dalších pozemků již na pět hektarů. Připojil například svah
osázený patnácti sty jehličnatými stromy, ponejvíce modrými a černými
smrky, modříny a vzácnými jedlemi. Původně šlo o školku jehličnanů
zdejšího „krásnozahradníka" Emanuela Walthera. Přikoupil také park
sousedící vily se vzrostlými kaštany, který proměnil v oboru pro srnky.
Senzačním oživením areálu bylo slavnostní odhalení
zkamenělého lesa 2. července 1922. Přírodní unikát nalezli horníci v
Radvanicích u Trutnova při těžbě uhlí. A protože zkamenělým stromům se
nedostávalo v Radvanicích právě dobré péče, zakoupil je, a nejspíš tím i
zachránil, Heinrich Lumpe. Jde o části kmenů dlouhé až 6 metrů s
průměrem mezi 50 a 80 centimetry. Největší dosahují průměru až 150
centimetrů. Představují tropické stromy patřící do příbuzenstva
araukaritů, které rostly na našem území před miliony let. Kamenný les se
stal další geologickou atrakcí parku. Aby bavil i děti, osadil ho
majitel obrovskou plastikou Krakonoše (Rúberzahl) s holčičkou na dlani,
opět z ateliéru sochaře Vogta. Otevření nové atrakce spojil, jak už bylo
jeho dobrým zvykem, s dobročinnou slavností ve prospěch spolku pro oběti
první světové války. V následující době ještě jednou rozšířil pohádkovou
výzdobu, a to o tzv. Perníkovou chaloupku a vodotrysk s postavičkami
Jeníčka a Mařenky.
|
Jedno z romantických zákoutí (1925) |
Na pozadí úchvatné přírodní a pohádkové
scenerie návštěvníci viděli následováníhodný příklad péče o ptactvo. Kdo
čekal, že tu uvidí v klecích nejrůznější druhy ptáků, byl zklamán.
Takový způsob demonstrování odporoval smyslu a pojetí ochrany ptactva,
jak ji měl na mysli zakladatel rezervace. Volně poletující ptáci mezi
stovkami rozvěšených budek se slétali do parku dobrovolně kvůli klidu i
přikrmování. To s oblibou obstarával majitel osobně. Zazvonil zvonečkem,
a už se k němu slétala hejna ptáků. Z kapes vytahoval moučné červy a
opeřenci mu je zobali přímo z ruky. „Opeření hosté vítají vždy zjev
jejich stravovatele veselým švitořením. Nádherný koncert, který opeřenci
časně z rána Nejvyššímu přinášejí, jest prostě božský - jedinou radostí
jejich ochránce a budovatele tohoto vzácného útulku," popisovaly dobové
publikace dojemné scény z parku. Byly o to víc fascinující, že se
odehrávaly takřka ve středu velkého a kouřem znečištěného průmyslového
města.
Každý návštěvník dostal instruktáž, jak a kdy pomáhat ptákům,
čím je krmit, jak stavět budky. A především byl obeznámen s fakty, proč
si zrovna ptactvo zaslouží zvláštní ochranu. „Protože chrání stromy a
rostliny požíráním škodlivého hmyzu," zdůrazňoval Lumpe. „Chrániti
zvířata znamená člověku prospívati!" - tak znělo jedno z jeho mnoha
osvětových hesel. Rozdával návštěvníkům letáčky v němčině a češtině s
výpočty, kolik housenek spořádá za rok sýkorčí rodinka. Nejpůsobivější
důkaz jeho tvrzení přinesla brzy sama příroda. V roce 1922, kdy veškeré
okolní lesy napadla mniška, nestala se Lumpeparku nejmenší škoda. Zde
totiž mnišku okamžitě vyhubili ptáci. Park se pak „zvedal jako zelená
oasa uprostřed obklopujících jej do hola ožraných lesů".
Rok od roku se zvyšoval zájem návštěvníků, park budil
pozornost nejen v Československu, ale i v zahraničí, zejména v Německu a
Rakousku. V Ústí se střídaly oficiální delegace nadšených ochránců
přírody i univerzitních přírodovědců. Roční návštěvnost se blížila 50
tisícům. Zájem se zvyšoval i ze strany ptactva, v roce 1928 napočítala
správa parku 81 druhů.
„Vzorový studijní park pro ochranu ptactva" se stal pro mnohé
ochránce ideálem. Roku 1922 začal ústecký velkoobchodník spolupracovat
na vybudování obdobné rezervace v Karlových Varech. Zakladatel sklízel
jednu poctu za druhou. Roku 1921 po něm byla pojmenována nově objevená
rostlina z Albánie - Carum lumpeanum. Ústecký zahradník Adolf Berger
přidal zvlášť vyšlechtěnou růži Dr. Lumpeho. Roku 1923 udělila Heinrichu
Lumpemu univerzita v Greifswaidu čestný doktorát filozofie. Činnost
nadšence ocenila i univerzita ve Vídni Zlatou medailí a připojily se
mnohé další prestižní instituce.
Nesobecké činy Dr. Heinricha Lumpeho neustále dokládaly, že
si adorace plně zaslouží. Hradil veškeré náklady na provoz parku a
výtěžek ze vstupného rozdával na dobročinné účely. Například v roce 1927
tak rozdělil 22 000 korun mezi Německý spolek pro ochranu přírody a
ptactva, Československý červený kříž, Ústeckou školu pro slepce, část
putovala na místní chudé a jinam. Dalších 15 000 korun přidal ještě
navrch.„Arci majitel nevidí haléře úroků z milionového pozemku, ještě
ochotně zaokrouhluje sumy darované," komentoval obdivuhodné mecenášství
přítele zakladatel pražské zoo profesor Jiří Janda.
Když roku 1929 slavil Heinrich Lumpe sedmdesátiny, přicházely
záplavy gratulací. Zaměstnanci Lumpeho železářství odhalili svému šéfovi
v parku pamětní desku. V listu Národní politika zveřejnil svou gratulaci
i profesor Janda: „Majitel a tvůrce tohoto roztomilého zákoutí je
roztomilý a neúnavný průvodce. Je z poctivých Němců, jimž naše republika
je opravdu domovem. K jeho ušlechtilým snahám v jeho věku přejeme mu
hojnosti zdraví!"
|
Heinrichsburg se dochoval dodnes, ovšem pod
názvem Trpasličí hrádek |
Procházka Lumpeparkem dle průvodce z roku 1922
U hlavního vchodu je nápis::
„Účel Lumpeparku je ptáky chránit před nepřízní počasí, především v
zimě. Chránit jejich hnízdiště a vyvíjet další činnost podle hesla:
Hnízdiště chránit znamená lidem dávat užitek."
Vlevo od vchodu je byt vrchního zahradníka, před ním a okolo
je pěstována vinná réva, květiny, ovocné stromy. Po pravé ruce je růžové
podloubí. Kamenné schodiště vede k vyhlídce, nad kterou je zeleninová
zahrada. Po hlavní cestě parkem se dostane návštěvník ke skleníkům
teplomilných rostlin. Celý park je vlastně zahradou užitkových a
okrasných rostlin.
Za skleníky je růžová zahrada a za ní vede cesta do údolí,
kde po obou stranách rostou skalničky, horské keře a stromy. Údolí končí
rybníčkem, kde je na plošině uprostřed klematisů malý zahradní domek.
Odsud vede údolí do dvou stran: vpravo vede údolí, spíše rokle, do
tufových skal k nejvyššímu bodu parku - k vodopádu nebo Mariánskému
prameni, který je přiváděn do parku 29 hydranty. Kromě cesty roklí je
možné se k prameni dostat stezkami. Každý bod parku kromě cest spojují i
drobné stezky.r> Podle cesty roklí teče potůček
přes basetové (čedičové) kameny. Ve stěnách jsou umělé prohlubně s vodou
sloužící jako koupaliště ptáků a jako místa pro život vodního hmyzu,
jehož larvy tvoří ptačí potravu.
Levá cesta roklí vede po schodech k tufové jeskyni, kde je
nejzajímavějším objektem elektricky osvětlený rytířský hrad. Z tufových
skal tečou přírodní pramínky a potůčky tvořící vodopády.
Nad jeskyní leží terasa. Také zde jsou studánky a místa k
odpočinku. Dále se nachází romantický hrad nazývaný Jindřichův,
postavený z kamene a tufu, jako hlavní stavba parku. Je postaven na dvou
vrcholcích. Po stěnách jsou vytvořeny kaskády tekoucí do jezírek
obklopených květy a rostlinami a končící v bazénku na hradním nádvoří,
jehož stěny obsahují velké lastury. Na okraji bazénku sedí panna a žába
s korunkou na hlavě jako ztvárnění známé pohádky. Ve stěně hradu je
další malá jeskyňka. Celý hrad je osvětlen různobarevným elektrickým
osvětlením.
Od hradu přichází se k přehradě sloužící k zadržování
přívalové vody po dešti. V třetí části parku je volně vypuštěno několik
srnců. Je zde dřevěný domeček poskytující v zimě zvěři úkryt. Znázorňuje
pohádku o vlku a Červené Karkulce. Ve spodním dílu této části, oddělená
mřížemi a zdí, je vila obklopená vysokými stromy. Celý park je ohrazen
2,5 metru vysokým plotem chránícím především proti vniknutí dravé zvěře.
Tento přírodní park přesahuje významem Ústí nad Labem a nemá
obdoby v Čechách, ba je jedinečným i v celé Evropě. Tvoří i místo
čistého vzduchu v Ústí, které jako průmyslové město je plné kouře.
Je postaveno 300 hnízdišť a 100 dutin. V několika málo letech
se park stal ptačím světem. Dle prof. Jandy z Prahy se v parku trvale
usadilo 18 druhů ptáků, a to pěnkavy, konipasi, pěnice, sýkory, slavíci,
červenky, modrák, šplhavci, lejsek, pěnice červenohlavá, konopky,
hýlové, čížci, střízlíci a další tažní ptáci. Jak nutná je pro lidi
přítomnost ptáků, svědčí to, že v ovocné i zeleninové zahradě nebyla
nalezena žádná housenka.
V zimě mají ptáci 14 krmných míst, rozmístěných po celé ploše
parku, která se denně plní. V krmítkách jsou sítě s různými oky umístěny
tak, aby ptáci byli odděleni podle velikosti a velcí nemohli malé
zahánět. Krmivo se skládá ze směsi zrnin a rostlinných semen a z mletých
zrnin. Tuto směs žerou v zimě i hmyzožraví ptáci a nebyla pozorována
žádná újma. Kromě toho je připravována směs semen nebo masová směs pro
bažanty a kachny.
Sláva překračuje hranice (třicátá léta)
Ochranářské aktivity Heinricha Lumpeho už dříve přesahovaly
hranice jeho parku v Ústí nad Labem i hranice Československa. V roce
1930 pak rozehrál partii skutečně mezinárodního formátu. Ujal se
iniciativy v celoevropské ochraně ptactva. Podílel se na kampani za
připojení se všech evropských států k všeobecně platnému zákazu lovu
zpěvného ptactva při jeho migracích na jih a zpět. Dr. Lumpe se plně
ztotožňoval s myšlenkou, že je „nutné prohlásit ptactvo za majetek
mezinárodní, který nesmějí jednotlivé státy ku své újmě a na škodu
ostatních hubiti a ničiti". Stěžejním cílem bylo získat podpis Itálie,
kde po staletí kvetl lov zpěvného ptactva jako součást folkloru. Itálie
byla symbolem masového zabíjení opeřenců. Ústecký velkoobchodník se ujal
role amatérského diplomata a zahájil misi, která ho stála mnoho úsilí a
snad ještě více peněz.
Když se dozvěděl, že na léčení v Karlových Varech pobývá
jeden z nejvyšších církevních hodnostářů Vatikánu kardinál Bonaventura
Ceretti, využil toho a pozval kardinála do Ústí nad Labem na návštěvu
svého parku. Ptačí rezervace Cerettimu učarovala.„Přeji Vám z celého
srdce, aby Vaše úsilí zaměřené na ochranu ptačího světa a Vaše dílo se
dál rozšiřovalo," napsal Lumpemu. Ještě téhož odpoledne společně
rozesílali holdující telegramy na adresu papeže Pia XI., italského krále
Viktora Emanuela III. i premiéra Benita Mussoliniho. Při slavnostním
obědě v hotelu Paláce ve svém projevu Lumpe přislíbil darovat
diktátorovi z vděčnosti za přijetí zákonů o ochraně ptactva v Itálii
deset vagonů prvotřídního kararského mramoru v hodnotě několika milionů
korun (mramor kdysi koupil a chtěl ho použít při výstavbě parku, k čemuž
nakonec nedošlo).
Reakce se brzy dostavila. Král poslal po ministerstvu
zahraničí osobní poděkování Lumpemu za jeho zájem o italské záležitosti.
Papež prohlásil vatikánské zahrady za hájemství ptactva. Noviny psaly,
že i Mussolini je československému ochranáři nakloněn a že se úspěch
nemůže nedostavit. A skutečně - o rok později italský diktátor podepsal
zákon, který zkušebně zakázal odchyt ptactva v některých provinciích.
Hříšníkům hrozily vysoké pokuty od 2 do 30 tisíc lir. V kostelech a
školách měl být lid na zákaz upozorňován a učen lásce ke zvířatům,
zejména ke zpěvnému ptactvu.
Lumpe samozřejmě nebyl sám, kdo se snažil o„napravení"
Itálie. Snahu zaštiťoval Světový spolek na ochranu ptactva, který Lumpe
roku 1931 spoluzakládal. Na italskou vládu apelovaly různé evropské
osobnosti. Silné protesty se ozývaly i zevnitř země. Reprezentovala je
především Královská římská společnost přátel zvířat. Heinrich Lumpe ale
bez nadsázky patřil k nejaktivnějším jedincům v této kampani. Mezi
italskými milovníky ptactva se stal celebritou, možná větší, než byl v
Československu. Vrcholem jeho mise byl sjezd v Římě u příležitosti
Světového dne ochrany zvířat roku 1933. Ústečan se akce zúčastnil jako
čestný host a předseda Královské římské společnosti přátel zvířat ho na
slavnosti ověnčil titulem „Otec evropského ptactva".
Situace v Itálii ovšem nebyla ani poté jednoduchá. Na lov
zpěvného ptactva stát dříve prodával licence, a teď je musel kvůli
zákazu vykupovat zpět. Pravděpodobně se tak dělo jen zásluhou osobních
finančních darů Lumpeho a jemu podobných mecenášů. A když za dva roky
vstoupila Itálie do války s Habeší, odvolal Mussolini zákaz lovu jako
reakci na sankce Společnosti národů. Boj o italskou ochranu ptactva byl
pro Lumpeho bolestným dítětem.
Pozornost ústeckého milovníka ptactva se neobracela jen na
vysoké mezinárodní cíle. Lumpepark fungoval dál jako dříve. Za sezonu si
jej prohlédly desetitisíce návštěvníků. Během jednoho měsíce roku 1934
se v ptačí rezervaci vystřídalo 100 školních zájezdů. Velkoobchodník
pokračoval i ve své dobročinné aktivitě. Dokázal potlačit podporu
ptactva, když vycítil, že je momentální potřeba finanční injekce
akutnější jinde. V době hospodářské krize věnoval více než polovinu z
ročního výnosu vstupného z parku na nezaměstnané a jejich děti na
přilepšení k Vánocům. Představovalo to částku 10 000 korun. Tehdy se
musely spolky pro ochranu ptactva a zvěře spokojit dohromady se 3 000
korunami. V následujícím roce podporu potřebných více než zdvojnásobil.
Jeho dobrosrdečnosti a štědrosti bohužel dokázali někteří vychytralci
zneužít.
Určitý pocit zadostiučinění musel zažívat, když sklízel pocty
za svou činnost. U příležitosti 25. výročí založení parku roku 1933 ho
vyznamenala Masarykova akademie práce za celoživotní dílo. Okamžitě
reagoval darem 15 tisíc korun, z něhož byl založen Fond Dr. Jindřicha
Lumpeho. Masarykova akademie z něho financovala svůj ornitologický ústav
a začala vyhlašovat Cenu Dr. Lumpeho pro nejlepší odborné práce o
ptactvu.
|
Karkulka a vlk |
Roku 1934 slavil majitel parku
pětasedmdesátiny. Při té příležitosti mu poslala děkovný dopis Kancelář
prezidenta republiky. U Karlových Varů mu příznivci odhalili pamětní
desku za jeho nenaplněné úsilí o založení podobného parku v Buchtalu
mezi Karlovými Vary a Mariánskými Lázněmi. Následovaly pamětní desky v
Trnovanech naTeplicku, naTelnici a jinde. K narozeninám se bohužel
dočkal i velmi nemilého daru. Město Ústí nad Labem povolilo výstavbu
továrny na rybí speciality v těsné blízkosti parku. I když se plán na
stavbu nové továrny nakonec nerealizoval, takový projev nepochopení ve
vlastním městě ho musel velmi ranit.
Rok 1935 vynikal v historii ústecké rezervace mimořádnou
událostí. Tehdy měl premiéru zvukový film o ochraně ptactva natočený v
Lumpeparku. Snímek ukazoval krásy parku, péči o ptactvo v něm a přinášel
i reportáž z historického sjezdu v Římě. Promítal se v mnoha kinech v
Čechách i na Moravě. Pomohl ještě více rozšířit povědomí o výjimečném
díle Heinricha Lumpeho.
Zakladatel měl další velkolepé plány, i když mu už stáří
ubíralo sil. Začátek roku 1936 proto trávil v lázních v Dubí na Teplicku.
Dne 16. února tam oslavil sedmdesáté sedmé narozeniny. Byl zvyklý konat
dlouhé procházky v okolních lesích. Na poslední vyrazil v sobotu 22.
února. Když se dlouho nevracel, vydal se ho personál lázeňského hotelu
hledat. Jeho mrtvé tělo našli u nedalekého rybníčku. Měl hlavu zabořenou
pod zamrzlou hladinu. Dramaticky vyhlížející skon vyvolal řadu spekulací
o násilném úmrtí. Německé i české noviny vydávaly články se senzačními
titulky:„Záhadná smrt Otce evropského ptactva", „Proslulý propagátor
ochrany ptactva se dobrovolně rozloučil se životem",„Dr. Lumpe
sebevraždu nespáchal" atd.
Mohutný pohřeb se slavnostními proslovy se uskutečnil 26.
února na ústeckém městském hřbitově. Lumpepark zahltily kondolenční
telegramy z mnoha zemí. Hold vzdali samozřejmě zástupci Itálie, dále
Německa, Rakouska i USA. Zvučná jména osobností a institucí
československého společenského života dokládala vysokou úctu, jaké se
dílo i osobnost ústeckého velkoobchodníka těšily. „Jméno Dr. Lumpeho
proniklo do nejvzdálenějších zemí jako vykonavatele ochrany ptactva. Byl
milovníkem opeřeného světa a pro jeho opeřené miláčky nebyla mu žádná
oběť dost veliká," připomenul ho v nekrologu jeho dlouholetý přítel
profesor Jiří Janda. Byť z odborného hlediska se ne vždy s metodami
ústeckého nadšence ztotožňoval, považoval Lumpeho park za jedinečný v
Československé republice. Vyslovil obavu, aby smrtí svého tvůrce
nezmizel anebo se neproměnil v nehlídaný městský park.
To se naštěstí nestalo. Park i velkoobchod převzal Lumpeho
synovec Alfred Lumpe. Velmi ctil názory strýce a pokračoval v jeho díle.
Na jaře 1936 se brány ptačí rezervace znovu otevřely návštěvníkům. Opět
přijížděly školní zájezdy, i když už si nemohly užít výkladu toho
nejzasvěcenějšího a nejzapálenějšího průvodce. Roční výročí úmrtí
zakladatele parku připomněly noviny oslavnými články. Byla odhalena
další z řady pamětních desek.
Ptačí eldorádo zůstávalo místem vzácného klidu i v kritickém
roce 1938. Exkurze v parku byla součástí programu sjezdu německých
novinářů v Československu, který se uskutečnil v Ústí nad Labem v květnu
onoho roku. Ve stejném měsíci ještě lákala správa parku prostřednictvím
českých novin k návštěvě i obyvatele z vnitrozemí. Jako by ignorovala
politickou situaci a národnostní napětí v pohraničí vyvolané
henleinovci. Na všeobecných oslavách „osvobození" Sudet v říjnu 1938 se
Lumpepark nijak nepodílel. Právě se připravoval k zimnímu spánku, aby na
jaře roku 1939 opět otevřel své brány milovníkům ptactva.
|
Perníková chaloupka |
Na okraji zájmu (čtyřicátá a padesátá léta)
V září 1939 Německo zahájilo válku. To byla událost, která
propříště poutala hlavní pozornost společnosti. Ptačí rezervace a téma
ochrany ptactva obecně zapadly do pozadí. Správa parku se snažila
přizpůsobit novým hranicím země a nahradit ztrátu návštěvníků z českého
vnitrozemí návštěvníky ze Saska. Inzerovala v novinách v Pirně,
Chemnitzu a jinde. Park byl v provozu jako v dobách míru. Jen muže
odváděné na frontu nahrazovaly při údržbě rezervace stále častěji ženy.
Alfred Lumpe stejně jako strýc Heinrich dotoval chod ptačího království
z výdělků velkoobchodu. V době válečné zásobovací tísně navíc nabízel
zaměstnancům kromě platu možnost odnést si část ovoce a květin
vypěstovaných v parku. Do parku dál chodily školní třídy, ale ustaly
mimořádné akce, jako dobročinné koncerty či setkání ochránců zvířat a
ornitologů. Nahradily je jiné. Lumpepark se stal jednou z ústeckých
pozoruhodností, kam byli v rámci rekonvalescence voděni zranění vojáci z
okolních lazaretů.
Chod parku se podařilo udržet až do posledních měsíců války.
Na jaře 1945 už ale Alfred Lumpe brány rezervace neotevřel. Tak jako
ptactvo ze širokého okolí využil bezpečí parku k úkrytu v nejistých
dnech osvobození. „Moji rodiče měli strach zůstat ve městě. Nevěděli, co
se tam bude dít. Proto se se mnou a mým starším bratrem nastěhovali do
Perníkové chaloupky, co stála jako dětská atrakce v parku. Správa parku
nám tam nosila jídlo. Zůstali jsme tam několik dní," vzpomněla kritické
chvíle dcera Alfreda Lumpeho Maria Fotuhi, která dnes žije v Severním
Porýní-Vestfálsku. Tehdy jí bylo deset let.
Naštěstí byla rodina ušetřena násilí provázejícího poválečný
chaos. Lumpeho dědic uměl perfektně česky a po celou válku zaměstnával
ve svém podniku Němce i Čechy. Politicky se neangažoval. Ústečané obou
národností si dobře pamatovali na proslulou dobročinnost Lumpeových.
Přesto se Alfred a jeho patnáctiletý syn Walter nevyhnuli v létě 1945
zadržení a umístění do internačního tábora. „Musím říct, že s nimi
zacházeli dobře, bratra pustili hned a otce za dva za tři dny. Jiní tam
byli měsíce. Jsem přesvědčena, že to zařídil někdo z našich českých
přátel," poznamenala Maria.
Rodina se musela vystěhovat ze svého luxusního bytu do
podkroví a čekala na odsun. Alfred Lumpe zajistil prostřednictvím svých
četných kontaktů v Praze cestu do americké zóny. Lumpeovi do Bavorska
odjeli v srpnu 1946. Velkoobchod se železářstvím Lumpe měl už dříve
filiálky i v Německu, takže rodina tam měla určité zázemí. I tak ovšem
muselo být velmi těžké opustit Ústí a milovaný Lumpepark. Jakmile to
politická situace jen trochu umožnila, přijel se Alfred na životní dílo
svého strýce znovu podívat. Pamětníci předválečných dob, kteří pracovali
ve správě nově zřízené zoologické zahrady, ho vždycky rádi provedli.
Dcera Maria se poprvé od odsunu podívala do parku až v roce 2002.
Co se dělo s Lumpeparkem po odstavení původních majitelů?
Pozemky rezervace, stejně jako železářský velkoobchod, byly
zkonfiskovány coby nepřátelský majetek. Spadly pod národní správu. S
ptačím eldorádem se stalo to, čeho se po smrti Heinricha Lumpeho obával
profesor Janda. Sice nezanikl, ale stal se nehlídaným veřejným parkem.
Dostal nový název Sady Edvarda Beneše. Volně přístupné zařízení parku
nebylo možné chránit před škodami, utrpěla především pohádková výzdoba.
Situace se však postupně zlepšovala. Park začal fungovat jako
zookoutek s oborami pro Příležitostné umísťování zvířat, jako byly srnky
nebo kozy. Pro nové obyvatele Ústí muselo být balzámem opustit na chvíli
sutiny rozbombardovaného města a nechat se omámit kouskem zelené oázy.
Starousedlíci zase chodili vzpomínat na předválečné lepší časy. Rok 1949
uvádí kronika jako rok proměny parku v zoologickou zahradu.
Dále viz.
Historie Zoo Ústí nad LabemZdroj
(včetně obrázků): oficiální propagační materiály Zoo Ústí nad Labem (2008)
|
|