|
VÝSTAVNÍ
SKLENÍKY
Nové výstavní
skleníky mají celkovou plochu asi 2400 m², vlastní expoziční skleníky
jsou pak dlouhé 54 a široké 39 m, osázená plocha tedy přesahuje 2100 m².
Zbytek představuje vstupní hala, sociální zařízení, a návštěvníkům
nepřístupné prostory velínu skleníkové automatiky a zahradnického
manipulační zázemí.
Nad vchodem
do skleníku je kamenná plastika mayského boha Yum Kaax (výslovnost jum
káš), ochránce planě rostoucích (zvláště užitkových) rostlin a lovné
zvěře.
VSTUPNÍ HALA
Prostorná
vstupní hala je především přirozeným shromažďovacím prostorem v němž je
umístěna šatna, navíc jsou tu i monitory kamerového systému, který
skleníky střeží. Pro návštěvníka by však měla předznamenat jakýsi
„střih“ od evropské reality a proto jsme prostor volně stylizovali jako
nádvoří pagody z jihovýchodní Asie. Hlavním objektem je bazének s
„Buddhovými prsty“, krásnými krápníky dovezenými z vietnamského města
Vinh. Originální jsou i mísy s doprovodnou zelení. Jedna ze stěn je
kryta keramickou plastikou známého teplického sochaře Milana Žofky: téma
draků v bouřkových oblacích bylo inspirováno motivy z císařských hrobek
v Hué. Další stěny zdobí obrazy, jejichž autorem je další teplický
výtvarník Petr Reimann: prvním je tibetský bůh hojnosti a úspěchu, z
druhého, vypouklé čočky „nebes“, na návštěvníka shlíží - podobně jako v
chrámu v Tay Ninh - laskavé Buddhovo oko.
XERICKÝ SKLENÍK
(délka 39 m, šířka 18 m, tedy plocha 702 m², výška nejméně 6,5 m,
nejvýše 7,4 m – vzhledem k zapuštění skleníku pod úroveň terénu je však
třeba – a v ostatních sklenících také – připočítat k výšce ještě jeden
metr navíc)
Rozlehlé
oblasti Země pokrývají rostlinná společenstva, která se přizpůsobila
dlouhým obdobím sucha. Z nich jsme vybrali několik zvláště atraktivních:
Střední Ameriku, především mexické polopouště, suché horské oblasti
Jižní Ameriky, západní prostor jižní Afriky a vyprahlý jih Madagaskaru.
Tyto hlavní plochy doplňuje několik drobnějších – ukázka flory
Galapážských ostrovů, Arábie a vzácná vegetace ostrova Sokotra, který
leží v Arabském moři mezi Jemenem a Somálskem. Nápadným artefaktem v
tomto skleníku je mexické pueblo.
V mnoha
botanických zahradách stojí podobné expozice na sbírkách kaktusů. My
jsme tyto krásné rostliny rozhodně nevyloučili, ale snažili jsme se –
jako ve všech sklenících - o komplexnější pohled, jakousi výtvarnou
zkratku přírodní reality, v níž hrají stejně důležitou úlohu i stromy,
keře, cibuloviny a letničky.
TROPICKÝ SKLENÍK
(délka 36 m, šířka 30 m, tedy plocha 1080 m ², výška v nejnižším bodě
6,5 m, v nejvyšším 14,2 m + 1 metr díky zapuštění pod úroveň terénu)
Tropický
deštný les a horké, celoročně vlhké monzunové oblasti pokrývají
nejbohatší rostlinná společenstva naší planety. Expozice je (jako všude)
dělena fytogeograficky a zahrnuje floru Střední a Jižní Ameriky,
rovníkové Afriky a severního Madagaskaru, jihovýchodní Asie, Austrálie a
přilehlé ostrovní Australasie a konečně ostrovů Tichomoří v širokém
slova smyslu – tedy od Havaje po Tahiti. V posledně jmenovaném úseku se
uplatnily jak původní havajské druhy ibišků, tak i jejich moderní
velkokvěté kultivary dovezené z Floridy. V asijské části je zakomponován
M.Žofkou vytvořený vodopád, středoamerickou expozici zpestřuje „pralesem
pohlcená troska mexické pyramidy“ a v jejím sousedství „studna“ s
vodními želvami nádhernými Trachemys scripta elegans. Ve skleníku
je i orchidejová vitrína doplněná vzácnými a obzvlášť dekorativními
rostlinami z jiných čeledí a konečně šest rozměrných akvárií. Z nich je
jedno věnováno africkým tlamovcům, dvě jsou asijská (jedno z nich
představuje břeh moře s mangrove a je osídleno lezci, v druhém tvoří
převahu labyrintky), a poslední tři jsou americká (holandské s tetrami,
„černá Amazonie“ obydlená skalárami a poslední, kde dominují také
amazonské arowany a sladkovodní rejnoci).
KŘÍŽOVKÁŘSKÝ ZÁHON
Zajímavostí
je tzv. „Křížovkářský záhon“ na kterém skutečně najdete rostliny,
jejichž názvy znáte z tajenek, ale neuměli jste si pod jmény představit
nic konkrétního – kola, koka, abaka, balsa, anona.... Doplňují je i
rostliny užitkové a významné farmaceuticky. Jako podrost jsou použitá
novošlechtění. Jedno pochází z „domácí dílny“ Botanické zahrady Teplice
a týká se rostlin z čeledi podpětovitých, především rodů Kohleria
a Achimenes, druhé pak z Výzkumného ústavu Silva Tarouccy pro
tvorbu krajiny a okrasného zahradnictví v Průhonicích a návštěvníkům
představí nejnovější hybridy oblíbených netýkavek (Impatiens).
SUBTROPICKÝ SKLENÍK
(délka 54 m, šířka 9 m, celková plocha tedy 486 m², výška 6,5 m +
metr na zapuštění pod úroveň terénu)
Andy od
Mexika po Patagonii, Himálaj a subtropy jihovýchodní Asie, Austrálie,
Nový Zéland, hory a východní část jižní Afriky se zimními dešti – to vše
se snažíme představit v subtropickém skleníku. Navíc, hned při vstupu,
uvítá návštěvníka malá expozice, kterou by šlo nazvat Vznik hnědého
uhlí, která stojí za několik samostatných řádek.
VZNIK HNĚDÉHO UHLÍ
Život
Tepličanů byl odedávna ovlivněn tím, že město leží v severočeském
uhelném revíru. Dalo by se tedy předpokládat, že lidé budou s historií
svého kraje alespoň rámcově seznámeni. Bohužel tomu tak není. V
botanické zahradě jsme uspořádali minianketu a 33 místním vysokoškolákům
(!) položili otázku „z čeho vlastně vzniklo to hnědé uhlí a z jaké doby
pochází“. Jen dva to zhruba věděli, ostatní si ze školy pamatovali „něco
o obřích plavuních a přesličkách“ – jenže to jde o uhlí černé a „sekli“
se o nějakých 300 milionů let...
To nás
motivovalo k tomu, abychom do nových skleníků zařadili i část
napodobující severočeskou hnědouhelnou krajinu ranného miocénu (tedy
období před zhruba 17 – 23 miliony let). Nevelká expozice zabírá v
subtropickém skleníku jen pár metrů, ale základní informaci určitě
poskytne. Materiál jsme ovšem museli volit náhradní, protože rostliny,
které před těmi zhruba 20 miliony let severní Čechy obývaly, již
neexistují. Tam, kde to možné je, jsme volili alespoň totožné rody.
„Krajině“ proto dominuje patisovec Glyptostrobus pensilis (dnes
zachován jediný druh v jižní Číně) a tisovce (užit byl mexický
Taxodium mucronatum). Pravěké duby nahradily severoamerické drobné
druhy, zvláště Quercus phyllireoides, namísto již neexistující
Zelkova zelkovifolia jsme použili zakrslý kultivar Zelkova
serrata ´Goblin´. Stejně drobný kultivar byl zvolen u dnes jen v
Japonsku rostoucího pajehličníku, Sciadopitys verticillata, který
známe z našich hnědouhelných vrstev jen ve formě pylu, ale v blízkém
Sasku vytvořil mocné uhelné vrstvy. Vrb sice roste dodnes dost i u nás,
ty by ovšem nesnesly skleníkové klima – a tak jsme vybrali rovněž
japonský Salix bakko, několik na Teplicku již vymřelých druhů
vřesen připomíná severoamerický Myrica pennsylvanica. Expozici
doplňují obecně známé Cissus a maliníky (Rubus), palmy
zastupují rody Sabal a Calamus (rotang) a kapradiny
Blechnum. Vymřelý zázvorovitý rod Spirematospermum nahrazuje
Alpinia chinensis z hor jihovýchodní Asie.
Celou
expozici ucelí informační panel připravený ve spolupráci s geology Dolů
Bílina s ukázkami fosilizovaných listů a zkamenělý pařez tisovce,
zahradě věnovaný Mgr.Pavlem Rücklem, který paleobotanicky zpracovával
především pískovnu v Údlicích.
Subtropické
expozice zpestřuje vitrína s relativně chladnomilnými masožravými
rostlinami a orchidejemi i patio, tvořené sloupem po němž stéká voda s
hvězdicovitou pergolou. Přímo u něj roste jedna z nejcennějších rostlin
zahrady, jistě stoletý exemplář afrického jehličnanu Afrocarpus (Podocarpus)
gracilior. Ještě snad upozorníme na malou sbírku botanických
rododendronů z podrodu Vireya (umístěnou proti vitríně v asijské
části), který roste mezi Austrálií a pevninskou Asií, ale nejpočetnější
je na Nové Guineji a Borneu. Vlevo ve svahu na ně pak navazují původní
subtropické rododendrony z jižní Číny.
Zdroj: oficiální stránky
Botanické
zahrady Teplice (2011)
|
|