Stručně o zoo

Helsinki Zoo


	Stručně o zoo
	Helsinská zoo leží na jihovýchodě města na ostrově Korkeasaari. Vzhledem k tomu, že zabírá celý ostrov a několik menších okolo (celkem 22 ha), je jméno ostrova fakticky synonymem pro tuto nejstarší a nejvýznamnější finskou zoologickou zahradu. Ve finštině se zoo skutečně obvykle nepoužívá, když se řekne Korkeasaari, je jasné, že se tím myslí zoo a jen zřídka ostrov. Paradoxem je, že vzhledem k trochu kuriózní historii se Zoo, finsky Eläintarha, coby místo, nikoli faktická zoologická zahrada, nachází ve městě na pevnině. Ostrov Korkeasaari byl populární destinací obyvatel města již počátkem 19. století, ale 1855 - v době Krymské války mezi carským Ruskem a Osmanskou říší byl na nějaký čas uzavřen a přeměněn pro vojenské. V té době bylo Finsko sice samostatným velkoknížectvím, ale v personální unii s Ruskem (tj. formálně dva samostatné státy, ale s jedním panovníkem). Po dlouhých vyjednáváních se nakonec asi po 10 letech vrátila správa ostrova městu Helsinki. Předpokládá se, že rozhodující vliv na to měl právě car Alexandr II. Nikolajevič. 1865 na ostrov začala jezdit pravidelná lodní doprava, čímž se ještě zvýšil zájem obyvatel o tuto destinaci. Vznikla tam pivnice, restaurace, taneční parket, kolotoče, houpačky, bowling, bazén... Tím se však ostrov brzy dočkal i problémů v souvislosti se zvýšenou konzumací alkoholu. V hlavní letní sezóně musela na pořádek dohlížet nejen policie, ale i vojsko. Aby město zachránilo pošramocenou pověst ostrova, nabídla jej celý k pronájmu. Od roku 1883 byl tedy pronajat společnosti Helsingin Anniskeluyhtiö, která byla licencovaná k prodeji alkoholu. Tato společnost zde zřídila lidový park, prádelnu, toalety, pavilony, pikniková místa, pláže ale také síť cest a mola pro čluny. 1884 byla podle plánů renomovaného architekta Theodora Höjera postavena velká restaurace (která je v provozu dodnes – uprostřed zoo). Situace na ostrově se výrazně uklidnila a ten se opět stal vyhledávaným výletním nebo procházkovým místem. Po stavbě Höjerovy restaurace, se na ostrově objevily také dvě klece s menšími dravci, které přitahovaly pozornost veřejnosti, to vedlo k myšlence na vytvoření zoo. Zatím účelem byl tajemník Společnosti August Fabritius s několika dalšími lidmi vyslán do Kodaně a Stockholmu, aby okouknul tamní zoo a prozkoumal možnosti. Ihned po návratu vznikl plán na vytvoření zoo v Helsinské čtvrti Alppila, ten však byl hlasováním městské rady těsně zamítnut. Zoo v Alppile nikdy nevznikla, přesto zdejší park dostal jméno Eläintarha, tedy Zoo a jmenuje se tak dodnes. To je velmi paradoxní Zoo leží uprostřed Helsinek, ale není to zoologická zahrada nýbrž park, zatímco skutečné zoologické zahradě se říká Korkeasaari, což ale ve skutečnosti není její název, ale název ostrova. Ale zpět k historii... Fabritus byl myšlenkou vybudování zoo tak nadšen, že když byla stavba v Alppile zamítnuta, založil zoo ještě týž rok (1889) přímo na ostrově. Zvířata tam byla fyzicky dokonce již předtím (zřejmě připravena pro novou plánovanou zoo v Alppile). Další zvířata byla nové zoologické zahradě darována veřejností a různými firmami. Dokonce v takovém množství, že v novinách vyšel inzerát zakazující nabídku dalších zvířecích darů, jelikož sbírka zvířat rostla rychleji než chovná zařízení. Byla zde běžná místní zvířata - úplně první byli lední medvědi (již 1888), a také domácí a okrasné druhy (mezi prvními byli třeba i pávi). Z císařského zvěřince v Gatčině (Rusko) byli dovezeni divocí lesní sobi (Rangifer tarandus fennicus) a zlatí a stříbrní bažanti. Cizokrajná zvířata byla získávána zejména od námořníků, ale některá byla darována i Finy žijícími v zahraničí nebo cizinci s nějakou vazbou k Finsku. Například proslulý petrohradský zlatník Carl Fabergé daroval do zoo dvouhrbého velblouda. Zajímavé je, že již od samého počátku byla uhynulá zvířata věnována do sbírky Helsinské univerzity, což pokračuje dodnes. První světová válka přinesla značné obtíže v podobě nedostatku krmiva. Nebylo možné získat žádná nová zvířata a i léčba a péče o ta současná byla velmi složitá. Zoo však toto období přežila. Po I. světové válce a následné krátké Finské občanské válce se země stala zcela nezávislou (na Rusku), politická situace se postupně zklidnila, ovšem zoo ještě vyhráno neměla. V roce 1919 byl v zemi zakázán prodej alkoholu, kterým se zabývala společnost Helsingin Anniskeluyhtiö, provozující zoo. Prohibice položila tuto společnost zcela na kolena, čímž se zhroutilo i financování provozu zoologické zahrady. Naštěstí ji hned v roce 1920 převzalo do své správy město. II. světová válka opět pozastavila rozvoj zoo, ale bombardování poničilo jen domek zahradníka a malé obyčejné akvárium, jinak zoo přežila válku bez větších obtíží a komplikací a tak hned v 50. letech začala opět vzkvétat. 1952 byl postaven medvědí hrad, 1956 dům opic a 1964 bylo dokončeno původní Údolí koček. Po celou dobu fungovala zoo jen sezónně, jelikož spojení sem bylo jen trajektem (od 1949, předtím loďky). V září nebo říjnu, když trajekt přestal jezdit, se musela zoo pro návštěvníky uzavřít. Zaměstnanci se sem dopravovali na loďkách či člunech a potom po ledě. Celoroční provoz začal až v roce 1974, kdy byl postaven první most z pevniny. Od 80. let funguje stávající pravidelné lodní spojení a v roce 2004 byl vybudován nový most. Aktuálně je tedy zoo přístupná v létě lodí (molo je přímo v zoo), nebo celoročně přes most z vedlejšího ostrova Mustikkamma, kde je i zábavní park, bezplatné parkoviště, zastávka autobusu MHD a také pokladny a vstupní areál zoo. Svou polohou na ostrově se zoo od ostatních pochopitelně odlišuje, ale nejde jen o tu lokaci jako takovou, jde i o další záležitosti, které jsou s tím spojené. Je to nejen zmíněný způsob dopravy nebo fakt, že je vchod a parkoviště na jiném ostrově, ale také uspořádání návštěvnických cest a expozic. Ostrov má přibližně kulatý tvar, je poměrně skalnatý a jak lze očekávat, nejvyšší je uprostřed. Vzhledem k tomu a také že má dva různé vstupní body (molo a most), nemá žádný široký vstupní bulvár, ani žádné klasické velké centrum, ale ani žádné odlehlé místo, kde obvykle bývají méně zajímavé velké výběhy. Expozice jsou zkrátka tak nějak rovnoměrně rozmístěné po celé ploše, ty větší pochopitelně tam, kde jejich stavbu dovolil skalnatý terén. Podle toho také vypadají návštěvnické cesty – je to hustá a pro neznalého návštěvníka poměrně chaotická spleť silnic a uliček, které jsou většinou z kopce nebo do kopce. Po rovině vede jen spodní pobřežní cesta okolo ostrova a několik úseků po vrstevnicích. Existuje sice nějaká, asi dvoukilometrová, doporučená trasa, ta ovšem začíná u mola (nikoli u pěšího vchodu) a především neobsáhne celou zoo. Pokud chcete vidět úplně vše, nevyhnete se tomu, abyste se museli několikrát vracet nebo jít po některých cestách vícekrát. Ti orientačně slabší budou možná i trochu bloudit. Já jsem zvolil trasu jinou – nejdříve nahoru, pak po vrstevnicích postupně dolů a na konec pobřežní cesta okolo ostrova. Přišlo mi to nejvýhodnější - začátek prohlídky u Tropického pavilonu (kde doporučená trasa končí). Tropický pavilon stojí sice na kopci, ale celkem blízko od mostu i od mola. Je to největší vnitřní pavilon Helsinské zoo, přesněji řečeno dva propojené – Amazonie a Afriasie. Kromě velké haly (lenochodi, ptáci, aguti atd.) je zde jedna menší a pak hlavně různá terária, insektária a akvária, vše rozčleněno podle geografických oblastí. Expozičně je to sice výrazně slabší pavilon, než bývají třeba v Německu, Nizozemsku nebo i u nás, ale na zdejší poměry jde o velmi unikátní záležitost, která v jiné finské zoo nemá obdoby co do rozsahu, druhové skladby ani zaměření. Okolo Tropického pavilonu je spousta dalších venkovních expozic – z jedné strany (od mostu) voliéry papoušků, sov a mývalů a také historický medvědí hrad. Z druhé strany malý dřevěný noční pavilon, vedle pavilon Borealia především s různými vodními ptáky a druhý historický medvědí hrad. Z poslední strany, směrem ke středu ostrova jsou další soví voliéry, výběhy klokanů, vikuní, mar a také výborná a nápaditá expozice slepic. Odsud se dostáváme ke zmíněné historické restauraci Pukki, která je zhruba uprostřed ostrova a tvoří jakési pomyslné centrum zoo, byť ne to klasické – expoziční. Z tohoto místa lze obejít výběhy v horní části – okolo velbloudů a džejranů ke kulanům a koním Převalského, dále Opičí údolí, čili pavilon makaků, voliéra sovic, výběhy pižmoňů, jelenů milu a opět okolo velbloudů k restauraci. Další kroky vedou okolo svišťů a nahurů do Údolí koček, což je rozsáhlá a zajímavá expozice s proti sobě stojícími řadami částečně prosklených výběh tygrů, levhartů, irbisů, rysů, manulů, pand červených apod. Poslední v řadě jsou lvi. Od nich je to jen kousek z kopce k přístavišti (kde je i obchod se suvenýry). Odsud se dá zaběhnout kousek vpravo ke třetímu historickému medvědímu hradu, ale jinak jsou další expozice nalevo. Nejdříve obří voliéra orlosupů, která je kompletně na skále, za ní taktéž skalní výběh koz šrouborohých a potom velmi hezká expozice vyder, která je předzvěstí zbrusu nové části s místní faunou, nazvané Korpi. To jsou v podstatě velmi velké a nádherné výběhy sobů, losů, rysů, kun a rosomáků. Další následuje výběh zubrů, pak velké voliéry dravců a za nimi čtvrtý medvědí hrad, tentokrát však již současný. Obrovský medvědinec tvoří dva rozsáhlé výběhy, okolo nichž vede ve výšce široký a dlouhý ochoz. Ten je prakticky střechou restaurace, přesněji z poloviny uzavřených restauračních prostor a z poloviny kryté terásky před ní. Okny od stolu lze pozorovat přímo medvědy. Za medvědincem je malý výběh králíků, potom divočáci a poslední je kozí dvorek, což je naprosto neuvěřitelná expozice. Tak úžasná, že by sotva někdo typoval, že jde o výběh právě koz. Dál už je to jen krátká procházka po nábřeží k mostu. Kdo přijel loďkou (a ne po mostě), měl by trasu od restaurace trochu přehodit - nejdříve projít Údolí koček, potom teprve výběhy koní Převalského, velbloudů atd. a odtud pokračovat k divočákům a dále po břehu v protisměru, tj. kolem medvědů a zubrů přes expozici Korpi až k orlosupům a přístavu. Zoo na ostrově, navíc na chladném severu, nemá žádná velká zvířata, jako slony, žirafy, nosorožce, jsou zde spíše severské nebo chladnomilnější druhy. Z exotických jsou zastoupeni hlavně plazi, žáby, bezobratlí, z ptáků zejména papoušci, a ze savců několik kopytníků, velkých koček, pandy, mary, klokani, makaci. Přesto je zoo zajímavá a velmi dobrá. A ačkoli je těch neseverských zvířat v podstatě celkem málo, je to největší a nejcizokrajnější kolekce v celém Finsku. Autor: Roman Hynek (2018)