|
Zoo Hirvikartano je zařízení, kam se asi jen tak někdo nevydá, a to
jednak kvůli tomu o jak malou a specializovanou záležitost jde a
především kvůli poloze. Hirvikartano leží na absolutní samotě v lese,
daleko od čehokoli. Mezi miniaturními osadami Sammallahti a Vaheri, asi
tak 4 km z každé. Trochu větší vesnice Patajoki je 7 km, první
významnější civilizace, městečko Säyrylä s lyžařským areálem Himos 11 km
a nejbližší skutečné město Jämsä 20 km. Ono to podle kilometrů nevypadá
tak daleko od civilizace, ale prakticky to znamená nejméně 12 km po
nezpevněné lesní cestě, která není úplně nejlepší, čili tak 30 - 45
minut jen ten poslední úsek. K tomu ještě potřeba vzít v úvahu, že Jämsä
je při silnici č. E63 mezi Tampere a Jyväskylä, kam se zas tak běžně
nejezdí.
Kromě té netypické lokace
většinu lidí odradí, nebo přinejmenším nenaláká ani to, že ačkoli je
název zoo, je to prakticky jen několik málo výběhů pro 3 druhy
jelenovitých u stejnojmenné restaurace. Návštěva této "zoo" probíhá
výhradně s průvodcem, tedy ve skupinách, což mě osobně je nepříjemné, z
důvodů uvedených níže, ale chápu, že někomu to naopak vyhovuje.
Prakticky se skupina lidí vydá k jednomu z losích výběhů, kde uslyší
krátký výklad a poté se odebere do výběhu daňků a sobů. Ano dovnitř,
zvířata jsou kontaktní. Po krátkém výkladu zde prohlídka končí.
Majitel restaurace
a farmy je velmi příjemný pán, já jsem měl asi trochu smůlu, že
prohlídku vedl jeho syn, který navíc dorazil na poslední chvíli a zřejmě
neměl moc času, takže to bylo skutečně během pár minut odbyté. Navíc
třicetistupňové horko, kdy byla zvířata neaktivní. Prakticky skutečně
krátká zastávka u losa - než losí samec opět odešel. Během té chvíle se
celá skupina nahrne do blízkosti losa a vyfotíte leda jejich záda. Když
místo opustí, odchází i los, takže šance na lepší výhled nebo třeba na
lepší fotku je nulová. U daňků a soba je to stejné. Skupina si stoupne
do kolečka, kolem okusu, kde se soustředí i všechna zvířata. Tady sice
zbude lepší místo než u losa, takže vidíte mnohem lépe, ale fotka bez
skupiny lidí se pořádně udělat nedá. Pokud u ohrady chcete zůstat o pár
sekund déle, už na vás všichni řvou, protože musí čekat celá skupina. Je
to divné, přesně to, co v jakékoli zoo nesnáším, když nemám čas a musím
přecházet na povel, podle někoho jiného. Tady je to samozřejmě ještě
horší o to, že je výklad ve finštině a že je zvířat opravdu málo.
Z chovatelského hlediska
je to tady tak napůl. Dva nebo tři výběhy losů jsou perfektní, velké,
plné vysoké trávy, nechybí přístřešky atd. Aktuálně je tady snad jen ten
jeden samec, nebo maximálně pár, ale v minulosti to bývalo snad až 8
nebo 9 zvířat. První pár přišel v prosinci 2008 - samice z Ähtäri, samec
ze Zoo Ranua a třetí pak ze švédské losí farmy Vittangi älgparken. 20.
května 2010 se první los narodil i zde. Losí část je skutečně bez
připomínek. Konec konců je to jedno z mála míst ve Finsku, kde je chov
losů úředně povolen (bez zvláštního povolení se losi ani jiná divoká
zvířata ve Finsku chovat nesmí) a krom toho je Zoo Hirvikartano také
členem Finské asociace zoologických zahrad (Suomen Eläintarhayhdistys).
Na druhou stranu daňci a sob (také jeden), to je přesně naopak...
Kontaktní výběh, navíc poměrně malý, to už je spíše komerce. Pravda je,
že kontaktní daňci jsou běžně skoro všude, sob je domácí zvíře, čili
také kontaktní, ale není okolo toho potřeba to divadlo.
Když to shrnu, asi
hektarový areál se 3 nebo 4 výběhy, 3 druhy zvířat v celkovém počtu do
10 ks, je na návštěvu zoo skutečně málo, ale jako zpestření u restaurace
(když už sem někdo zavítá) je to fajn.
Autor: Roman Hynek (2018)
|
|