Stručně o zoo

Līgatnes dabas takas


	Stručně o zoo
	Līgatnes dabas takas (česky Naučná stezka Lígatne) je naučnou stezkou Národního parku Gauja (Gaujas Nacionālais parks) a jak název napovídá, nachází se u obce Līgatne nedaleko Siguldy. Prakticky je to klasická lesoparková zoo místních druhů zvířat. Byla založena již v roce 1975, tehdy zde však bylo jen 6 jelenů. 1976 byla vybudována 24 metrů vysoká vyhlídková věž a začala stavba domu Pauguri (dokončen 1981) – obojí v parku stojí dodnes. 1977 bylo zprovozněno 5,7 km tras naučných stezek a parkoviště pro návštěvníky. 1978 přibyla botanická stezka a začalo se vybírat vstupné. 1979 se objevila kilometrová stezka s ptačími voliérami a 1980 nová, 600 hektarů velká, jelení zahrada. 1982 již byli ve výbězích kromě jelenů i losi, srnky, divočáci, lišky a bobr. 1984 dorazili zubři z polské Białowieżi. Přibývalo dalších stezek, vyhlídkových plošin i několik nových parkovišť, v letech 1986 – 1988 se dokonce postupně objevila i Pohádková stezka (Pasaku taka) tvořená četnými dřevořezbami. Od 1995 jsou v zoo medvědi, 2001 přibývá nové expozice rysů, 2002 výběhy vlků, lišek a mývalovců a 2004 vydry. V roce 2007 začíná stavba nového velkého a moderního návštěvnického centra, která je dokončena v průběhu turistické sezón y následujícího roku. 2009 vznikají voliéry drobných savců (veverky, kuny, američtí norci...), 2012 soví voliéry a dům medvědů, ke kterému je později (2014) přistavěn i nový výběh. Jak je z předchozího vidět, Naučná stezka, či zoo se neustále vyvíjí a zdánlivě zvětšuje a zatraktivňuje... Ano i ne. Vývoj rozhodně nelze popřít, modernizaci také ne, ale s tím zvětšováním a zatraktivňováním to zas tak zcela neplatí, protože jak průběžně zvířata přibývají, tak zároveň některé druhy ze zoo mizí. Zvláště v posledních letech je pokles chovaných zvířat velmi evidentní – letos to bylo už jen asi 15 druhů, což je na ploše okolo 120 hektarů poněkud málo. A to nemluvím o tom, že polovinu nebo i více zvířat ani nemusíte vidět. Jak je Naučná stezka rozlehlá, tak jsou jednotlivé expozice od sebe většinou velmi vzdálené. Od hlavního vchodu je to k té první – voliérám sov, přes půl kilometru. Uvidíte výry, kalouse, puštíky obecné a uralské a následuje opět čtvrt kilometru lesní cesty k dalším zvířatům a domu Pauguri, který slouží jako výchovně vzdělávací centrum. Stojí na takové lesní mýtině, která tvoří jakési „lesní náměstíčko“ Naučné stezky. Sbíhá se tady několik tras a kromě domu Pauguri je zde odpočinková pergola a řada voliér s drobnými zvířaty, aktuálně však jen veverky a kuny lesní, jelikož některé voliéry procházely rekonstrukcí. Za normálních okolností tady bývají snad i kuny skalní, jezevci a zajíci. Hned za rohem je výběh medvědů, okolo něhož vede trasa po dlouhé dřevěné lávce. Výběh je to skutečně velký a hezký, ovšem návštěvník je od něj vzdálen asi 20 metrů, což celou expozici výrazně degraduje. Medvědi jsou vidět z příliš velké vzdálenosti a téměř nemožné je i focení - buď na dálku přes mříže, to pak ale na snímku není medvěd vidět, nebo zariskovat a postavit se na zábradlí dřevěného mostu – v jednom (jediném) místě se takto dá fotit nad mřížemi. Další stovky metrů (možná půl km) následují téměř výhradně po těchto dřevěných ochozech a lávkách. Je to v kopcovitém lesním terénu nejen pohodlné, ale také velmi efektní. Na této stezce je po pár set metrech obrovský výběh rysů – de facto oplocený kus lesa, takže výborné pro rysy, ale naprosto nevhodné pro návštěvníky. Rys se tady dá zahlédnout jedině náhodou. O kousek dál následuje obří výběh divočáků, jehož většina se nachází v jakési svažité rokli, kterou uprostřed přemosťuje dřevěná návštěvnická trasa. Opět chovatelsky naprosto úžasný výběh, ovšem návštěvníci pozorují divoká prasata na vzdálenost sta i více metrů, navíc ze značné výšky. Rozhodně by se hodil dalekohled. Zajímavostí je, že jsou to aktuálně jediní divočáci v celém Lotyšsku, protože všichni ostatní zmizeli, aby se zamezilo šíření nákazy afrického moru prasat. Od divočáků vede asi kilometrová lesní pěšina k losům, kde je i druhý vchod a druhé parkoviště. Losí výběh dříve sloužil zubrům, a tomu odpovídá i jeho velikost. Obrovský. Dokonce tak, že není vidět na konec. I tady vede z jedné strany dřevěná lávka, nicméně pokud nenatrefíte zrovna na krmení okusem (ten se losům hází z lávky), uvidíte i losy ze vzdálenosti sta nebo pár set metrů. Domek s jeslemi a krmítky je bohužel od návštěvníků velmi daleko, takže běžné krmení nic neřeší. Dvě zvířata jsou v takovém výběhu holt jen jehlou v kupce sena. Cestou zpět ke vchodu je nedaleko od losů ještě výběh lišek. Ten má jako jediný i prosklenou pozorovatelnu, nicméně i ten je obrovský a přístupný z jediné strany, takže i liška, pokud bude vidět, tak opět pravděpodobně ve vzdálenosti mnoha desítek metrů. Ještě o něco dále v lese je výběh mývalovců. I ten má dřevěný ochoz, jenže jeho velikost je srovnatelná třeba s výběhem medvědů v některých jiných zoo. Když si vezmeme, jak bývají mývalovci často plaší, je jen zanedbatelná šance tady nějakého vidět. Poslední výběh je pro srnce a nachází se po levé straně trasy těsně před tím, než se napojí na prostranství u domu Paguri. Část tvoří louka, část les. Šance zahlédnout srnce není také příliš vysoká, ale hned vedle je kiosek a posezení, tak to lze aspoň zkusit a počkat si, vždyť je to poslední expozice... Odsud už se jde zpátky ke vchodu, něco přes tři čtvrtě kilometru stejnou cestou, po které se přichází – okolo voliér sov. Aktuálně tady více zvířat není. Jeleni chybí snad jen dočasně, ale z ostatních zvířat v poslední době zmizeli zubři, vlci, „vlkopsi“ – kříženci vlků a psů, američtí norci, vydry a dokonce i koně (k vyjížďkám), ještě dříve Naučnou stezku opustili bobři a vlastně i veškeré ptactvo, kromě sov. Celá Naučná stezka je v nádherném prostředí, vlastně skoro vše je tady hezké – jak výběhy, tak veškeré vyhlídky, lávky i moderní vstupní centrum. Přesto nejde ani v nejmenším o návštěvnicky přívětivou zoo. Zvířat je zde velmi málo a výběhy jsou tak rozlehlé a špatně koncipované, že i z toho mála návštěvník vidí jen část. Velmi často navíc z velké dálky. Neznamená to samozřejmě, že je nutné výběhy zmenšit, ale chtělo by je uzpůsobit tak, aby z nich něco měli i návštěvníci. Cesta by se neměla dotýkat výběhu jen v jednom bodě, ale ideálně vést okolo celého. Není nezbytně nutné držet návštěvníky tak daleko od hrazení či pletiva. Boudy, stáje, krmítka apod. by měly být na návštěvnické straně, aby se zvířata zdržovala na dohled. U těch nejrozlehlejších výběhů by chtělo nějaký ochoz, vyhlídku, případně tunel zabíhající směrem do středu výběhu. Cokoli – v ideálním případě něco, co skýtá možnost různých pohledů – nejen z různých vzdáleností, ale třeba i z různých výškových úrovní. Stejně tak by mohly být výběhy po obvodu členitější, tím zůstává zachována velká plocha, ale zmenšuje se vzdálenost mezi člověkem a zvířetem. I dalších možností je určitě mnohem více – od prosklených boudiček, nebo celých ubikací až třeba po průchozí voliéry sov a jiných ptáků. I zvířat by mělo být více. Prostoru je na to dostatek, a čím víc zvířat zde bude, tím více jich má návštěvník šanci vidět. Možná by neškodilo, inspirovat se v obdobných zařízeních v zahraničí. Autor: Roman Hynek (2018)