|
Bělehradskou zoo založil v roce 1936 tehdejší starostou města Vlada
Ilić. Slavnostně otevřena byla 12. července, její rozloha byla pouhých
3,5 ha a mezi prvními zvířaty byli lvi, levharti, lední a hnědí medvědi,
vlci, makaci a mangabejové, antilopy jelení, buvoli, zebu, ovce
tlustorohé, jeleni, srnci, čápi, jeřábi, pávi, bažanti, sovy, pelikáni a
papoušci.
Záhy po otevření se zoo
stala jedním z nejvyhledávanějších cílů hlavního města, často sem
chodili i členové královské rodiny Karadjordjevićů. Královna Marija zde
trávila mnoho času s princi Tomislavem a Andrejem a mladý král Petar II.
se neustále zajímal o plány do budoucna a nové stavby.
Zoo byla brzy zvětšena na
7 hektarů, poté byla vystavěna restaurace Kalemegdanská terasa a zoo se
rozšířila ještě o Dolní město (Donji grad) až na 14 hektarů. Během II.
světové války byla zoo dvakrát bombardována, poprvé v roce 1941 fašisty,
podruhé 1944 spojenci. Válku přežila jen 2 zvířata - hroch Buca a
aligátor Muja, ostatní padla náletům nebo musela být zastřelena, poté,
co unikla do ulic města. Zoo byla nejen bez zvířat, ale také velmi
poničená, proto se přistoupilo k radikálnímu kroku - ke zmenšení na
předešlých 7 hektarů (tj. bez oblasti Dolního města) a tuto plochu zoo
zaujímá dodnes.
Bělehradská zoo, známější
(především v Srbku) pod zkráceným názvem Beo Zoo nebo jako Zahrada dobré
naděje (Vrt dobre nade), leží v samém centru hlavního města v jeho
největším parku Kalemegdan, kde je z jedné strany zcela obklopena
hradbami Bělehradské pevnosti. Mezi těmi je také z vnější strany
terasovitě vklíněno rozsáhlé parkoviště. Tato poloha má sice svou výhodu
ve snadné dostupnosti i prostředí hradeb je magické, nicméně je to také
značné prostorové omezení a to je přesně důvod, proč se zoologický svět
tváří, že žádná Bělehradská zoo neexistuje...! Ano skutečně, ve většině
zoologických seznamů, publikací atd. bývá v Srbsku uvedena jedna jediná
zoo a tou je Palić. Bělehradská, i přes svou dlouhou historii, jakoby
vážně neexistovala. Jako důvod "neexistence" zoo v metropoli Srbska se
udává, že je na (malé) ploše 7 hektarů chováno okolo 2000 zvířat, a
proto to není zoo. Tento argument se vleče časem, přebírá se, kopíruje,
papouškuje, ale pochybuji, že autoři skutečně vědí, o čem mluví. Spíš je
to takové informační perpetum mobile, než cokoli s reálným základem.
Prakticky je to jen pokrytecké a nesmyslné odmítání a popírání
Bělehradské zoo. Jistě mnoho výběhů nebo klecích je prostorově menších
nebo i malých, ale jednak zoo prochází postupnou rekonstrukcí, kdy se
zvětšuje prostor pro zvířata (a snižuje jejich počet), jednak se stále
(už léta) jedná o rozšíření zoo do její předchozích hranic v Dolním
městě (nebo i jinam) a hlavně znám mnoho zoologických zahrad, které
mezinárodně nikdo nepopírá a přitom jsou nesrovnatelně horší a zvířata
mají místa ještě méně. Nejedna taková mizerná zoo je členem některé z
mezinárodních zoo asociací, včetně té nejhonosněji se tvářící - EAZA.
Těžko říci, kde má tato
situace kořeny, ale pravdou je, že to není jen otázka samotné zoo, ale i
jejího bývalého dlouholetého ředitele Vuka Bojoviće. Ten byl ve funkci
od roku 1986 až do své smrti v roce 2014, velmi výrazně změnil i pohled
na ní, či na zoologické zahrady obecně, očima veřejnosti a rozhodně
přispěl velkou měrou i o zoologickou osvětu v celé zemi nebo spíše v
celém regionu, tj. i v některých ostatních post-jugoslávských
republikách. Stál u vzniku zoologických zahrad v Jagodině, Boru nebo Adě a
výrazně ovlivnil i mnoho dalších, menších. Malá zoologická zahrada na
Zemědělské škole ve Valjevu vznikla také s výraznou spoluprácí Bělehradské zoo
(odkud pochází
většina zvířat) a přípravy začaly právě za Vuka Bojoviće. Ostatně i první zvířata v Jagodině a Boru byla
také právě z
Bělehradské zoo. Ať se to za hranicemi lidem líbí nebo ne, význam
Bělehradské zoo i jejího dřívějšího ředitele Vuka Bojoviće byl a je v
regionu nezměrný. V tomto ohledu se Bělehradu nemůže rovnat mnoho z
renomovaných evropských zoo, byť jsou modernější a hezčí. Konec konců o
tomto významu svědčí i situace a veřejné mínění - Beo Zoo je pojmem
nejen v Srbsku, ale i Makedonii nebo Černé Hoře a Vuk Bojović byl
rozhodně velkou VIP nejen v tamním zoologickém světě, ale i mezi obecnou
veřejností. Pro lepší představu v Srbsku byl, a řekl bych, že i po smrti
stále je, nesrovnatelně populárnější a váženější postavou než třeba u
nás ředitelé Pražské zoo. Jeho popularita je srovnatelná možná s s ing.
Vágnerem, řekl bych i s prof. Veselovským, ale ten byl populárnější
spíše v odborných kruzích, než mezi veřejností. Tím samozřejmě nechci
srovnávat zoologické kvality a znalosti zmíněných pánů (to je asi
opravdu nesrovnatelné), nicméně je z toho zřejmé, čím byl, vyspělou
zoologickou Evropou zavrhovaný, Vuk Bojović pro srbskou veřejnost a jaký
byl jeho vliv na zoologickou osvětu národa.
Ale zpět k zoo...
Vzhledem ke svým omezeným prostorám, je zde každé místo maximálně
využito. Téměř nikde není prázdné místo. Expozice vedle expozice.
Nezřídka se z jedné cesty koukáte do klece a za ní, na její zadní
straně, je druhá klec, do které se koukáte z druhé cesty. Nikde, po celé
zoo, není zábradlí! Zabíralo by příliš místa - třeba metr okolo každé
expozice... Návštěvník má tak přístup vždy až k pletivu, mřížím nebo
pod. Zní to strašidelně, ale není to tak. Bezpečnost je zajištěna
elektrickými ohradníky na vnitřní straně. Má to jednu obrovskou výhodu,
dají se pořídit nádherné záběry téměř jakéhokoli zvířete. Zoo obecně
není ani zdaleka tak špatná, jak se o ní západní zdroje šíří. Naopak,
běžný návštěvník bude spíše nadšen. Zoolog možná poznamená cosi o malém
prostoru toho nebo jiného konkrétního zvířete, ale nemyslím si, že bude
nějak znechucen, přinejmenším většina z nich ne. Znám jen pár lidí ze
zoo světa, kteří Bělehradskou zoo navštívilo a reakce nebyly nějak
extrémně negativní. Dříve byly expozice v zoo velmi malé a zvířata téměř
na dosah, současným trendem jsou obrovské prostory, kde se návštěvník
kouká na vlka ze vzdálenosti 300 metrů... Bělehrad je něco mezi tím. Má
sice i několik nových velkých a prostorných výběhů, ale stále také i
několik malých klecí. Většinově je to obvykle opravdu něco mezi tím.
Pro mě osobně byla
nejvíce nepříjemná spleť cestiček, všude nějaká křižovatka a prakticky
žádná evidentní trasa. To je však tak trochu daň za tak malé místo a
tolik expozicí. Hned u vchodu je vlevo moderní prosklený výběh kasuárů,
vpravo malé klece dravých ptáků. Dále nové výběhy bílých tygrů, poměrně
velký výběh slona a zatočíme-li vpravo, pak i vnitřní část slonince,
který je již velmi starý. Odsud je podél cesty několik menších klecí s
ptáky, výběh klokanů a jakési "náměstíčko" s množstvím voliér papoušků,
bažantů apod. Po schodech dolů se po kraji zoo rozprostírají výběhy lam,
paovcí a jelenovitých. Ty jsou opravdu malé, navíc nejsou travnaté, ale
cihlové. Tady je také jediný větší zelený záhon. O něco dál jsou jen o
málo větší výběhy jaků a bizonů. Tady bych měl zmínit, co jsem
zapomněl... Bělehrad je v češtině Bílé město, proto si zoo zakládá na
množství bílých zvířat, kromě těch přirozeně bílých, jsou zde i různé
bílé mutace a formy, jako tygři, lvi, klokani atd., ale je zde i jedna
celkem rarita - bílý nebo spíše blonďatý bizon!
Za výběhy kopytníků jsou
naproti sobě dva pavilonky - vlevo malý dům tapírů, kam je vidět pouze
zvenčí a vpravo větší nádherná historická budova, která je z poloviny
malým teráriem a z poloviny pavilonem hrochů. Terária zas tak zajímavá
nejsou, ale je zde třeba onen aligátor, která přežil 2. světovou válku a
je údajně nejstarším žijícím aligátorem světa. Vnitřní část hroší
expozice bude opět prostorově asi předmětem kritiky, nicméně není o
tolik menší než byly ještě před pár lety u nás. Vnější výběh a bazén je
přece jen prostornější a hroši se zde množí. Naproti hrochům je velký
bazén lachtanů. Dále jsou malé nebo až ostudně malé klece levhartů a
nový prosklený vlčinec. Odsud se dostáváme zpět na křižovatku u slona a
dále okolo afrického výběhu s pštrosy, zebrami, antilopami, žirafami a
vodními ptáky k výběhům bílých lvů. Nejsou sice nikterak obrovské, ale
nejsou ani malé. Za nimi je opičárna. Ta je evidentně starší a zvláště
velké druhy (šimpanzi, orangutani) by zasloužily více místa. Přístupná
je i zevnitř. Odsud vede odbočka do jakéhosi výběžku zoo - k druhému,
vedlejšímu, vchodu. Po cestě jsou klece menších šelmiček a jiných
menších zvířat, voliéra brodivých, jezírko a velké voliéry dravců (supů,
kondorů apod.). Zcela na konci je mezi hradbami medvědinec. Není sice
zas tak malý, ale je evidentně staršího data. Aktuálně je prostor z
části uzavřen kvůli rekonstrukci a stavbě nové expozice.
Po absolvování odbočky se
vracíme z druhé strany opět k bílým lvům a africkému výběhu, přesněji
řečeno k malému žirafinci. Z jeho útrob lze projít i vnitřní ubikaci
zeber a antilop, což jsou celkem obyčejné stáje ukryté v jakémsi skalním
valu. Od východu (z druhé strany bílých tygrů) je několik menších
prosklených expozic (varani, krokodýli, servali, medojedi...), výběh
vodních ptáků a na konci (opět naproti žirafinci) je ptačinec - voliéry
papoušků, tukanů apod. Od ptačince klikatě cestička stoupá vzhůru k
hradbám. Na začátku je větší výběh rysů, ale dále již jen malé klece
dravců a šelem. V tomto případě jsou rozměry skutečně tristní, zvlášť
hrozné je to v případě vlků nebo kojotů. Nahoře na hradbách jsou velké
výběhy, kdy byli původně velké kočky, nyní jsou zde již jen lvi a
ostatní prostory obývají domácí kopytníci (poníci, osli...). Dále je
ještě pár menších výběhů a průchod z hora k medvědům, to je však nyní
kvůli zmíněné rekonstrukci uzavřené a tak nezbývá než se kolem
administrativní budovy prosmýknout ke kasuárům a vchodu, tedy východu,
jelikož tím zoo končí.
Pokud někdy budete mít
cestu do Bělehradu, rozhodně se nenechte odradit šílenostmi napsanými
někým, kdo tady nikdy nebyl, v Bělěhradské zoo je, co vidět - nejdete
tady jak zajímavá zvířata, tak několik zajímavých expozic.
Autor: Roman Hynek (2017)
|
|