| |
|
|
| |
Stručně o Centru želv angonoka |
|
| |
Project Angonoka najdeme u vstupu do Národního Parku Ankarafantsike u
vesnice Ampijoroa. Okolo Parku vede hlavní silnice z Antananariva do
Mahajangy a tak není až tak složité dojet do NP autobusem, trochu
problém je cesta zpět, ale to už je problém celého Madagaskaru – z
výchozího bodu je možností odjezdu obvykle několik, ovšem nástup kdekoli
na trase je spíše náhodou, kvůli naprosté obsazenosti. Nedá se spoléhat,
že když řidič ví kam jedete, že si vzpomene a zastaví Vám tam, většinou
je to naopak. Je dobré raději si cestu hlídat. Před vchodem do parku je
poutač, který se nedá přehlédnout a i kdyby, asi o 50 m dále je jezero
Ravelobe, po jehož břehu se jede a to už asi přehlédne sotva kdo.
Project Angonoka je specializované zařízení soustředěné na želvy.
Jde však o neveřejnou (návštěvníkům nepřístupnou) instituci, která
vznikla roku 1986 z aktivity správy Madagaskarských národních parků a
GDJWT (Gerald Durell Jersey Wildlife Trust), výraznou měrou finančně
přispívá i WWF. Zahrada vznikla původně jako záchranné a chovné zařízení
pro pravděpodobně nejvzácnější želvy světa – želvy angonoka (Geochelone
yniphora). Po několika letech přibyly údajně druhé nejvzácnější
želvy Madagaskaru, jež Malgaši nazývají kapidolo - želvy ploskoocasé
(Pyxis planicauda). Oba druhy suchozemských želv jsou v jedné části
zahrady, kterou je možnou vidět „z venku“ skrze pletivo. Je tu několik
výběhů pro želvy dle věku. Jedná se o celkem skromné zařízení – žádná
hra na estetiku, vše je vyloženě účelné a praktické. Angonoky i kapidola
jsou tu v hojném počtu a jsou dnes již naprosto běžně rozmnožovány a
vysazovány do přírody. Svého času existovalo okolo posledních sto
jedinců angonok, od té doby již zde bylo odchováno stovky kusů želv, což
dokládá úctyhodnost toho čísla a důležitost celého projektu.
Za cestičkou vznikla okolo roku 1998 druhá část parku – část pro
vzácné sladkovodní želvy tereky madagaskarské, ty však zvenčí vidět
nejsou. V tomto případě je účelnost zařízení ještě patrnější než u
suchozemských příbuzných. Pro tereky jsou jen obyčejné holé betonové
obdélníkové nádrže. Jedna je nalepena na druhou. Každá nádrž pro jednu
jedinou tereku. Celé „vybavení“ nádrží je jedna fošna čnící na hladinu a
vodní rostliny plující asi po čtvrtině hladiny. Tereky mají možnost
vylézt z vody na kus dřeva a stejně tak se schovat před sluncem do stínu
vodní vegetace. Nádrže samic jsou delší a končí asi dvoumetrovým břehem
sloužící k zahrabávání vajec. Odchovy terek ještě zdaleka nejsou
uspokojující, stále se zkouší a hledají nejvhodnější podmínky, ale již
se začínají dostavovat i první úspěchy (stejně tomu bývalo i u
suchozemských druhů). Bazény pro několik málo mláďat jsou mělčí, nižší,
zakryté pletivem a maskovací sítí, aby byla mláďata chráněná před
napadením, krádeží a sluncem.
Laikovi toto zařízení asi moc neřekne, ale terarista bude uchvácen.
Tím spíš, že jde o tak vzácné živočichy a o tak úspěšný chov. Příjemné
je i to, že jen několik metrů odtud jsou všechna důležitá zařízení –
restaurace, WC, dokonce i sprchy, přednáškový sál NP, možnost treků do
NP, kde je možné spatřit krom jiné i sifaky diadémové, vyjížďky po Lake
Ravelobe plného krokodýlů, nebo návštěva Parku baobabů. Krátkodobě je tu
možné i kempování.
Autor: Roman Hynek (2005)
|
|
|
|
|
