Historie Zoo Liberec (do r. 1989)

Zoologická zahrada Liberec

Severočeská zoologická zahrada Liberec
    Liberecká zoologická zahrada je nestarším zařízením svého druhu u nás. Pokusme se tedy nejdříve odpovědět na otázku, proč to byl právě rok 1919, kdy došlo k jejímu otevření, a proč to byl právě Liberec, který se stal sídlem první zoo v Československu.
    Většina evropských i zámořských zoo vznikala v 2. polovině 19. století ve velkých městech, rozvíjejících se průmyslových centrech a sídlech vysokých škol a vědeckých institucí. V těchto městech se vytvářely potřebné společenské a ekonomické podmínky pro vznik zoo, právě zde byl nejsilněji pociťován nedostatek živé přírody a vznikala potřeba oživit spleti ulic trochou exotiky.
    V českých zemích se situace vyvíjela trochu jinak. Praha a jiná velká česká města musela věnovat mnoho sil udržení národní existence. Bylo třeba zakládat muzea, podporovat instituce rozvíjející národní kulturu. Na ostatní zatím ještě nebyl čas.
    V Liberci počátkem 20. století uvedené problémy nebyly. Představitelé města šli tvrdě za svým cílem — využít nebývalého rozmachu průmyslu, který učinil Liberec na čas druhým největším městem v Čechách, vybudovat město, jež by bylo partnerem císařské Vídni. A tak zde rychle vyrostla nová radnice, budovy bank a spořitelny, lázně s krytým bazénem, divadlo a hotely se vším leskem, který provázel bohatnoucí průmyslové centrum. Spolu s průmyslem a technikou, které se zakusovaly do okolních lesů, zahalovaly město do oparů kouře z komínů textilek a vodu potoků zbavily všeho života, objevily se snahy o zlepšení životního prostředí. Přírodovědný spolek zakládal v Liberci městské parky, budoval přírodovědné sbírky a již v roce 1877 zde založil botanickou zahradu. Spolek měl v době svého rozkvětu přes 900 členů a jednou jeho sekcí, která se záhy osamostatnila, byl Ornitologický spolek pro severní Čechy. Právě tato společnost se postarala o zřízení dalšího parku, ve kterém byla v roce 1904 vybudována první veřejná expozice zvířat v Liberci.

Domek zvaný "Čapí hnízdo" z roku 1906

    Byla to velká krytá voliéra, která sloužila ještě po druhé světové válce v areálu dnešní zoo. Spolek však nezůstával jen při této voliéře, ale na blízkém Labutím jezírku udržoval okrasné vodní ptactvo a v nevelké ohradě za jezírkem byli občas drženi i srnci. Liberecké noviny o tři roky později píší: „... jako každoročně, byl i letos 15. května osídlen ptačinec v městském parku zpěváčky ze všech světadílů. Stavitel p. Hůbner nabídl přemístit do parku z výstaviště domek, známý jako Čapí hnízdo, a jedná se také o oplocení malé části parku, kde by potom za vstupné návštěvníci choditi mohli a spolek by sem umístil i své bažanty, což by mělo mít za následek vznik malé zoologické zahrady..."
    A tak právě v roce 1907, kdy tehdy již známý a úspěšný obchodník se zvěří C. Hagenbeck otvírá ve Stellingenu u Hamburku svou zoologickou zahradu nového a pro celý odborný svět podnětného stylu, uvažují Liberečtí o svých možnostech. Koncem roku přinášejí liberecké deníky zprávu: „... práce ve zdejším zookoutku byly dokončeny. Výběh je zde připraven pro osazení čtyřmi srnci, z nichž nejmladší je jeho excelencí p. hrabětem Clam-Gallasem z revíru p. Huba na Grabštejně věnován. K tomu účelu nemohl Ornithologický spolek lepšího místa vyhlédnouti, neboť louka, les i voda jsou zde na 24 000 m2 překrásně rozděleny..."
    První kroky byly učiněny. Počet zvířat kolem Čapího hnízda pozvolna vzrůstal. Objevil se tu i medvěd, dovezený vojáky ze Srbska. To se již nad Evropou stahovaly mraky 1. světové války. Mecenáši podporující spolkovou výstavku zvířat měli jiné starosti a snaha o založení zoologické zahrady v průběhu války zanikla.
    Otevření první zoologické zahrady v Československu se uskutečnilo na podzim roku 1919. Přesné datum není zatím bezpečně známo. Pečlivého čtenáře napadne otázka, jak je možné, že to, oč usilovala početná skupina lidí v dobách relativního klidu, se za deset let nepodařilo uskutečnit, ale těsně po válce stačil k realizaci zoologické zahrady pouhý rok. Vysvětlení je prosté. Bohaté město válkou nijak neutrpělo a průmysl stál na prahu nové konjunktury. Není tedy divu, když dva aktivní členové předválečného spolku, profesor zdejší průmyslové školy Franz Weller a odborný učitel Erich Sluwa, znovu předložili otázku zřízení zoo, že ji město přijalo jako otázku prestižní. Nacionálně smýšlející němečtí otcové města využívají každé příležitosti, jak zvýšit přitažlivost, lesk a slávu Liberce. Ustavuje se spolek Tiergarten, který se ujímá zbylých zařízení v městském parku, a otevření první zoo v Československu se stává skutkem. Jejím prvním ředitelem, který setrvává ve funkci až do června 1945, byl ustanoven Erich Sluwa.

Výběh pro srnčí zvěř z roku 1907

Mladá léta liberecké zoo byla bezesporu úspěšná. Údolí potoka kolem Čapího hnízda se rychle zaplňovalo stavbami pro zvěř. Zájem obyvatel byl velký a liberečtí průmyslníci se v té době rádi blýskli dary. Město bylo však opatrné. Hodnota pozemků vzrůstala, zahrada byla stále závislá na podpoře mecenášů, a tak ředitel E. Sluwa stavěl svou miniaturní zoo stále jen na necelých 2 ha. V roce 1927 zde bylo vystavováno několik set zvířat, mezi kterými nechyběly ani velké šelmy, plameňáci a papoušci. Vyvrcholením sezóny bylo otevření výběhu a bazénu pro lachtany. Liberecké noviny přinesly na celé stránce zprávu o záměru ředitele rozšířit zoo. Ale již druhý den si mohli liberečtí občané přečíst další článek, ve kterém městský architekt A. Krapf sice vřele vítá zájem ředitelství zoo o rozšíření zahrady, ale současně vyslovuje vážnou obavu, že by tím došlo k narušení idylické krajiny v okolí zoo ...
Dnes již nevíme, jakým způsobem hájil ředitel E. Sluwa svůj záměr, víme jen, že bylo přikoupeno několik parcel v údolí potoka, ale stavební rozvoj zahrady se až do 2. světové války téměř zastavil. Ukázalo se, jak ošidný byl pouze prestižní zájem města o zřízení zoo, ukázalo se, jak práci zoologické zahrady v tehdejším Liberci chybělo odborné zázemí. Nebylo autority, která by podpořila další rozvoj. A tak zatímco od roku 1907 nastoupily všechny zoologické zahrady cestu modernizace, zaváděly chov zvířat ve skupinách, řešily otázky aklimatizace, novým způsobem vytvářely stavby a zařízení pro zvěř, liberecká zoo se dostávala do slepé uličky. Není proto divu, že od třicátých let zapadla postupně do stínu mladší, rychle rostoucí, a především moderně řešené pražské zoo. Zdálo by se, že otevření v pořadí druhé naší zoologické zahrady vyburcuje liberecké ze spánku. Ale separatismus otců města, ke kterému se přiklánělo i vedení zoo, neměl zájem o žádnou spolupráci. Je historickou kuriozitou, že mezi libereckou a pražskou zoo nebyl až do roku 1945 navázán žádný odborný ani obchodní kontakt. Přitom to byla jediná dvě zařízení tohoto druhu ve státě a byla od sebe vzdálena pouhých 100 km.

Venkovní klec pro opice z r. 1920

    Tak zůstávala nadále liberecká zoo pestrou výstavkou zvířat, v podstatě zvěřincem. Mnohá zvířata se na podzim prodávala, aby se ušetřilo, a na jaře se sbírky opět doplňovaly. Příležitostně byla v zahradě vystavována zvířata z hostujících cirkusů. Tento zvěřincovy systém umožňoval na malé ploše a při skrovném vybavení předvádět značný počet exponátů, v nejlepších sezónách až kolem 500 kusů zvířat ve 134 druzích. Chovatelská práce, která se zatím v ostatních zahradách postupně stala hlavní činností, nebyla a ani nemohla být v tehdejších podmínkách prováděna. Ani výběr exponátů si nekladl vyšší cíle, podřizoval se obchodním možnostem a vkusu domácího publika. Postupně, aniž by si to liberečtí příliš připouštěli, mizela jejich zoo z veřejného zájmu a zůstávala mimo tehdejší německé menšinové území málo známá jak v samotném Československu, tak v zahraničí.
    V průběhu 2. světové války začínal provoz zahrady váznout. Stavby a zařízení v zoo chátraly. Uvádí se, že koncem války měly být do Liberce staženy některé exponáty z německých zahrad ohrožených bombardováním. Zřejmě pro nedostatečné vybavení — zejména pro přezimováni zvířat — k tomu nedošlo. Skutečnosti zůstává, že v květnu 1945 zastihlo osvobození města Liberce zoologickou zahradu v dezolátním stavu a že zde o zdecimovaný zbytek zvěře pečoval ředitel E. Sluwa s několika ženami ze zajateckého tábora.
    Poválečná léta měla v tehdejším pohraničí zvláštní ráz. Vracelo se sem vysídlené české obyvatelstvo a s nim i tisíce dalších lidí, hledajících zde nový domov a práci. V této obtížné době nadšení i tvrdé práce na obnově hospodářství bylo třeba znovu řešit i otázku zoologické zahrady. Názory se různily a nechyběly ani hlasy navrhující její zrušení vzhledem k velice špatnému stavu objektů i zbylých zvířat. Ale opravdový zájem Libereckých, kteří neváhali věnovat svému osvobozenému městu práci i peněžní a hmotné dary, vykonal své. Zoologická zahrada zůstala v Liberci zachována. Následujících 10 let to však nejstarší zoo neměla snadné. Podruhé se tu projevil nedostatek odborného přírodovědně zaměřeného zázemí. Na vedoucím místě zahrady, která ještě několik let po válce stále hledala svého provozovatele, se vystřídalo 10 ředitelů, ale žádnému se nepodařilo dosáhnout obratu k lepšímu. Teprve poslednímu z nich, Jiřímu Badalcovi, který vedl libereckou zoo od roku 1954, se podařilo přerušit stagnaci a se skupinou nových pracovníků nastoupit cestu od zvěřince k moderní zoologické zahradě.

Bazén pro lachtany z roku 1927

    Je opět paradoxem, že naše nejstarší zoo se dostává na cestu k modernímu kulturně výchovnému zařízení vlastně jako poslední. Liberecká zahrada se octla v nevýhodné situaci mezi ostatními našimi zoo, které již od počátku své existence postupují podle moderní, odborně řízené a současným vědeckým poznatkům odpovídající koncepce. Neblahé dědictví v podobě zastaralých objektů a zcela chybějící technické a personální vybavení jí ještě přes dvacet dalších let ztěžovalo práci. Ale přes všechna úskalí a obtíže se práce Libereckým dařila. Nejzachovaleji! budovy prošly rekonstrukcí, jiné byly zrušeny a postupně nahrazovány novými stavbami. Zahrada získala další pozemky a zvolna vystupovala z historického údolí na okolní stráně a přilehlou náhorní plošinu. Po získáni zkušeností vytvořilo vedení zoo v roce 1960 až 1964 generální plán výstavby a stanovilo zásady nové práce. Netrvalo dlouho a chovatelské úsilí přineslo první výsledky. Podařilo se sestavit chovné skupiny u některých, tehdy žádaných zvířat, a tak jeleni Dybowského, pumy, paviáni pláštíkoví a postupně i další zvířata mohla být prodána do jiných zoo u nás i v zahraničí. Do liberecké zoo přišly nové druhy potřebné pro chovatelskou i vystavovatelskou práci. Zahrada si i přes probíhající přestavby vytvořila kvalitní expozice a brzy získala dobré jméno jak mezi odborníky, tak mezi návštěvníky.
    V přednáškovém sále nové provozní budovy, otevřené v roce 1979 k 60. výročí vzniku liberecké zoo, slyšeli hosté právem tato slova: „... cesta od zvěřince k moderní zoo úspěšně skončila. Liberecká zoo vyšla ze slepé uličky a srovnala krok s ostatními našimi zoologickými zahradami na cestě za poznáním a ochranou přírody k prospěchu celé naší společnosti...."
    Z obchodního centra dnes již stotisícového Liberce se návštěvník dostane do zoo za pouhých 20 minut chůze nebo jej přímo ke vchodu dopraví tramvaj. Pokud po prohlídce má zájem o další poznáni, pak botanická zahrada je hned za rohem. Na liberecké výstaviště se dostane krátkou procházkou stinnou alejí Leninovy třídy. Nastoupí-li u zoo opět do tramvaje a pojede opačným směrem, dostane se až pod majestátný Ještěd, na jehož vrcholu lákají vyhlídkové terasy kryté třpytivým pláštěm horského hotelu.
    Seznamme se však s dnešním areálem liberecké zoo. Rozkládá se v lesnatém údolí v nadmořské výšce kolem 404 m přímo na úpatí Jizerských hor. Jejich blízkost nás nutí myslet na vyšší dešťové srážky, kterých zde spadne ročně kolem 900 mm. Také průměrná roční teplota je zde v kotlině mezi Ještědským hřbetem (1012 m) a Jizerskými horami (1122 m) poněkud nižší, kolem 7,5 °C ročního průměru. Rozloha zahrady, kterou v posledních letech zcela obklopila bytová zástavba, je více než 12 ha. Tato poměrně malá plocha dělá trochu potíže zoologům a veterinářům, ale pro návštěvníky je výhodná. Dodává spolu s lesoparkovu úpravou liberecké zoo typický intimní charakter a dovoluje divákům přiblížit se vystavovaným zvířatům téměř na dosah. Liberecká zoo se podle své specializace zaměřuje na chov vzácných a ve volné přírodě ohrožených zvířat světové fauny. Malá plocha nutí k odpovědnému výběru všech vystavovaných exponátů. Zahradou probíhá okružní prohlídková cesta, krytá bezprašným asfaltovým kobercem. Spojuje všechny pavilóny a výběhy přístupné návštěvníkům a její délka, nepřesahující 3 km, je výhodná pro všechny kategorie návštěvníků.

Údolní část zoo (1989)

    Prohlídka liberecké zoo začíná ve vstupním areálu, kde není zbytečné věnovat pozornost informacím o novinkách v zoo i návštěvnímu řádu. Odtud vycházíme k prohlídce náhorní části zahrady, které dominují pavilóny pro velká africká zvířata: žirafy, nosorožce a slony. Tyto mohutné zástupce afrického kontinentu můžeme pozorovat jak za příkopy venkovních výběhů, tak za sklem uvnitř budovy. Pokračujeme kolem výběhu velbloudů k pavilónu zeber a menších antilop a kolem travnatých expozic pro jeleny a podél výběhů pro vzácné kozorožce dagestánské sestupujeme uličkou sov do historického údolí části zahrady. Zde dominují opice, šelmy a ptáci. Již dlouhá léta se zde těší pozornosti expozice paviánů pláštíkových, velmi vhodná pro pozorování života skupiny těchto skalních opic. V tomto nevelkém výběhu bylo odchováno téměř 200 mláďat. Ne méně přitažlivým objektem je velký bazén pro lachtany, jejichž krmení patři k nevšedním diváckým zážitkům. Rovněž expozice kočkovitých šelem s levharty, Ivy, tygry a jaguáry má své stálé obdivovatele. Své místo má zde i chovná skupina šimpanzů. Opravdovým zážitkem je návštěva expozice tučňáků, umožňující pozorovat život těchto vzácných obyvatel Antarktidy ve vodě i pod vodou. Údolní část zoo uzavírá řada mohutných voliér pro dravé ptáky. Tento nový a moderní objekt představuje největší chovné zařízení svého druhu v Evropě. Po skončení jeho prohlídky nás cesta vede na zadní hráz Labutího jezírka a podél výběhů, kde na skále žije stádečko vzácných koz šrouborohých, zvolna stoupáme zpět do náhorní části zahrady. Výhodně volená trasa cesty nás několikrát vyzve k zastaveni a nabídne nezvyklé pohledy na obyvatele údolí i na jeho návštěvníky. Po dvouhodinové procházce se vracíme k pavilónu žiraf a podél jeho výběhů končíme prohlídku ve vstupním areálu zoo.
    Okolí liberecké zoologické zahrady již nedává větší možnosti k jejímu rozšíření. Proto se neuvažuje o podstatném zvýšení počtu chovaných druhů, ale spíše o zkvalitnění a rozšíření chovných skupin a stád. Zvyšující se počet vzácných a ohrožených zvířat si také brzy vyžádá výstavbu nových pomocných provozů k zajištění jejich výživy a veterinární péče. Počítá se také s obnovením těch expozic, které zastaraly a byly odstraněny, jako výběhy medvědů, terária a akvária.
    Spolu s rozvojem chovatelské práce bude vystupovat stále více do popředí i výchovná a vzdělávací úloha zoo. Moderní expozice musí v budoucnu své obyvatele nejen ukázat ve vhodném prostředí, ale také poskytnout o nich všechny potřebné informace. V neposlední řadě si zoologická zahrada musí uchovat i nadále tradiční funkci zelené oázy, poskytující klidný pobyt a oddech v přírodním prostředí.

Zdroj textu: kniha "Zoologické zahrady", L. J. Dobroruka a kolektiv, SPN 1989; Zdroj obrázků: oficiální tiskové materiály Zoo Liberec (1989)