| |
Zubří obora v Topoľčiankách je i u nás poměrně známá alespoň jako pojem,
méně už však fyzicky – příliš turistů z Česka sem nezavítá. Vzhledem k
tomu by možná bylo vhodné hned na úvod uvést na pravou míru jednu
drobnou
nepřesnost – obora není v Topoľčiankách... Leží asi 10 km od Topoľčianek v katastru tří obcí –
Hosťovce, Lovce a Zlatno. Po silnici nejblíže je to z obce Lovce, ovšem
vchod se nachází na katastrálním území Hosťovce, proto se tato vesnice
udává jako skutečné umístění. Topoľčianky jsou i v názvu, nejen proto,
že je to nejbližší známější město, ale především proto, že provoz
zajišťuje Topoľčianský odštěpný závod státního podniku Lesy SR.
Obora byla založena v
roce 1958 v rámci mezinárodních programů a spolupráce jako reakce na
prudký pokles stavu zubrů v přírodě i v zajetí. V té době zbývalo
posledních asi 150 jedinců. Obora byla postavena za jediný rok, nicméně
až na třetím vytypovaném místě. Byla dimenzovaná na 12 jedinců, ale
bývalo jich zde i 120. První pár zubrů (Bereg a Beglianka) byl darem
Sovětského Svazu a pocházel z Běloruské části Bělověžského pralesa. Brzy
k němu přišel i druhý pár (Putifár a Pumarka), jehož kořeny byly v
Polsku – tam byli narozeni, ale již předtím žili v jiné malé zvernici v
Tatranské Lominici. První Topoľčianské mládě přišlo na svět počátkem 60.
let. V této souvislosti je třeba zmínit, že podle mezinárodních dohod má
každé chovné zařízení zubrů přidělen dvoupísmenný „kód“, kterým musí
začínat jména všech zvířat zde narozených – všichni rodáci z Topoľčianek
začínají dvojhláskou Si.
Topoľčianská zvernica
byla dlouhá léta neveřejným zařízením, první návštěvníci sem oficiálně
zavítali až někdy počátkem 90. let (snad 1992). Od té doby se areál
začal návštěvníkům velmi přizpůsobovat, postupně bylo vybudováno mnoho
prvků patřících k ryze návštěvnickému servisu – parkoviště, toalety,
bufet, vyhlídka na výběhy a také 2,5 km dlouhá naučná stezka. Ta vede
dokola - okolo všech čtyřech výběhů a je na ní deset zastávek s
infotabulemi. V současné době je obora de facto celá po rekonstrukci, ve
výborném stavu a skutečně velmi zajímavá – návštěvnicky přívětivá.
Přesto je sem třeba dorazit v době krmení (to je 2x denně - ráno a
odpoledne), jinak není příliš pravděpodobné, že zubry v tak obrovském
areálu spatříte. Pokud se do doby krmení trefíte, naskytne se vám úžasný
pohled (hlavně z vyhlídky vybíhající nad výběh) na stádo řádově 15ti
kusů těchto statných zvířat.
Jak již bylo řečeno,
výběhy zde jsou celkem čtyři, ale stádo je střídavě využívá všechny
(není v každém z nich jiné stádo). Nejhezčí z výběhů je právě ten pod
vyhlídkou, který má i malé jezírko. V každém je kus odkryté louky, ale i
dostatek stromů – jakoby okraj lesa, což je právě pro zubry výborné.
Od založení zde bylo
odchováno 179 jedinců (do roku 2012), z nichž většina skončila v různých
zoo (nejen) tehdejšího Československa. V roce 2004 byla první pětice
zubrů vysazena v NP Poloniny. Chov je poměrně přísně regulován
koordinátorem a vedoucím plemenné knihy (ta je vedena ve Varšavě). Aby
se zabránilo příbuzenské plemenitbě a tedy znehodnocení genetické linie,
musí být dospělí býci pravidelně v určitých intervalech obměňováni
(samice pohlavně dospívají ve 2 – 3 letech a mohly by se tedy pářit s
otcem). Vyřazování starých býků z chovu či naopak zařazování nových do
chovu musí být předkonzultované a schválené Varšavou. Výměna samců
nemusí být vždy výměnou v pravém smyslu slova. Někdy se prostě doveze
nový perspektivní samec a starý, k chovu již nevhodný, je nabídnut k
odstřelu. Nejde o lov jako takový, nýbrž zpoplatněný odstřel (jeden za
několik let) systémem podobným jako v afrických národních parcích. Tím
obora získává prostředky na provoz, jelikož ten je ryze v režii Státních
lesů (ač státní podnik, nedostává na provoz zvernice ani Euro ze
státního rozpočtu).
V souvislosti s odstřelem
je vhodné zmínit i zdejšího tak říkajíc V.I.P. zubra, jehož osud dojímá
návštěvníky i 40 let po jeho skonu... Tím nejslavnějším zdejším zubrem
byl Putifár – praotec slovenských zubrů, narozený 16.5. 1951 v
Bialowieži, samec majestátních rozměrů, jeden z nejmohutnějších jedinců
svého druhu. Vážil 1.230 kg, přičemž běžně zubří býci dosahují váhy tak
500 – 800 kg, maximálně 1.000 kg! Někdy v roce 1967 měl být snížen
početní stav obory a to jak odprodejem, tak zpoplatněným odstřelem.
Vzhledem k tomu, že Putifár byl v té době již sedmnáctiletý, v horší
kondici a nechovný, byl právě on navržen na poplatkový odstřel. Jak
Pražské Ministerstvo lesního a vodního hospodářství, tak Varšavský
koordinátor vydali povolení k tomuto odstřelu, již byl i zahraniční
zájemce, který byl ochoten za odstřel zaplatit 80.000 Kčs. Vše bylo
připraveno. Vzápětí se však zvedla vlna protestů ochránců i veřejnosti a
především tehdejšího ředitele Pražské zoo – profesora Zdeňka
Veselovského. Na základě toho bylo 3. ledna 1968 rozhodnutí změněno a
odstřel zakázán. Putifár uhynul v Topoľčiankách 28. dubna 1970. Byl to
tak unikátní jedinec - výjimečný co do významu pro slovenský chov, ale i
svou abnormální velikostí, že měl být preparován v životní velkosti, z
jakýchsi důvodů k tomu však nedošlo. Jeho tělo bylo v Topoľčiankách
uloženo do země.
Autor: Roman Hynek (2015)
|
|
