| |
 |
| Vilém Němec (~1899) |
Káhirský zvěřinec českého cestovatele a obchodníka se zvířaty Viléma
Němce sice ležel v tehdejší vesnici Machmáši ale předcházeli nejméně
dva, spíše tři další. Šlo sice zpočátku o ryze osobní chov, později ryze
obchodní, ale jistě nebude na škodu zmínit i je...
Němec založil první
zvěřinec vlastně hned zkraje svého dlouholetého egyptského pobytu,
jakmile měl první stálou adresu (na nespecifikovaném místě v Káhiře). Ve
skutečnosti to byla hromada zvířat pro vlastní potěšení. Většina jich
chodila volně po zahradě, jen některá byla v klecích. Měl hyeny, vlky,
lišky, promyky, pelikány, plameňáky, jeřáby, orly, supy a množství
jedovatých i nejedovatých hadů. Když později začal obchodovat se
zvířaty, stal se zvěřinec základnou obchodů. To však byl ještě
regulérním zaměstnancem – zvěrolékařem u italského obchodníka s koňmi a
obchodování se zvířaty bylo jen okrajovou záležitostí – vedlejším
příjmem. Cíleně ještě zvířata ve větším množství nezískával. To nastalo
až poté, co dal výpověď a osamostatnil se.
Od přelomu roku 1888 a 89
Němec působil na Sinaji v El Toru, kde spoluprovozoval vědeckou
pozorovací zoologickou stanici. V těch letech zřejmě žádný zvěřinec
neměl. Když se však za rok vrátil a najal dům v Demardáši (dnes část
Káhiry), začalo ihned vše nanovo. Nebydlel tam sice dlouho, přesto stihl
dovést zvěřinec do parametrů větších než v předchozím případě. Byl to
samozřejmě podnik především účelový – obchodní. Až na pár výjimek se zde
zvířata střídala - v závislosti na poptávce a následném prodeji. Nicméně
už sem začali chodit první zvědavci. Snad bez výjimky šlo ovšem jen o
Němcovy známé, přátele a obchodní partnery. Jelikož byla největší
poptávka na plazy, postavil si 18 metrů (!) dlouhou rukubu (otevřený
přístřešek přilepený ke zdi domu) s několika regály plnými terarijních
beden opatřených v čelní straně pletivem a v horní dvířky. Každou
takovou bednu obývali hadi a ještěrky údajně všech v Egyptě známých
druhů!!! Podle velikosti rukuby, lze si udělat obrázek, kolik jich
muselo být.
Poté, po nedlouhém, jen
„přechodném“ pobytu v Demardáši se odstěhoval do nedaleké Abásije (dnes
také součást Káhiry), kde sice o zvěřinci nepíše, ale je pravděpodobné,
že i tady nějaký byl (jinak by se nemohl věnovat obchodu se zvířaty).
 |
| Gazela Soemmerringova v Němcově zvěřinci
(zřejmě v Demardáši koncem 80. let 19. století) |
Čtvrtou a nejvýznamnější
káhirskou štací byla zmíněná Machmáša (dnes též vnitřní část Káhiry).
Tady bylo dostatek prostoru – asi tříhektarová zahrada, která měla svou
vodu a obrovské množství dřevin – tisíce datlovníků, fíkovníků,
citroníků, pomerančovníků, granátovníků… Němec sice část zahrady
pronajal dvěma zahradníkům, ale ve zbylé třetině zřídil nový zvěřinec,
tentokrát již formou parku. Však mu také sám říkal Zoologický park.
Ovocný sad byl sice pronajatý, ale součástí smlouvy bylo, že budou
zahradníci zdarma odevzdávat tolik plodin, kolik bude třeba pro účely
zvěřince. Tím pronajatá část tvořila jakési hospodářské zázemí, statek
zvěřince. Ve srovnání s předchozími zvěřinci bylo tentokrát výsledkem
expoziční zařízení – nešlo již jen o účelové klece, ale i na oko hezké
expozice a taktéž jejich okolí. Zvířata měla své výběhy, voliéry,
některá ubikace v domě (lev, gepardi apod.), jiná žila volně v zahradě
(lemuři). Němec denně „na střídačku“ většinu zvířat vypouštěl do prostor
zahrady, aby jim tak občas poskytl opravdu velký prostor a možnost
bezmála neomezeného pohybu. Jednou se zahradou proháněli gepardi, jindy
antilopy atd. Původně byl i tento zvěřinec jen pro radost majitele a
především jeho obchody (dodával předním zoo Evropy a Ameriky, jako např.
Berlín, Frankfurt, Hamburk, Vídeň, Drážďany, Philadelphia, Bronx, i
samotnému Hagenbeckovi, coby obchodníkovi). Ačkoli však šlo především o
obchodní záležitost, brzy o zvěřinci věděla celá Káhira a nejen Káhira.
Mluvilo se o úctyhodné zoologické zahradě, kam také začali chodit lidé.
Němec píše: „Můj zoologický park se těšil mezi kahýrskými Evropany
veliké oblibě…“. Návštěvníky byli nejdříve jen známí a obchodní
partneři, později již známí známých, lidé s písemným doporučením nebo
prosbou od vlivných lidí veřejného života, ale záhy i cizí občané města
a dokonce turisté!!! Byť nebyl zvěřinec oficiálně otevřeným veřejnosti,
lidé si zde podávali kliku velmi často. Několikrát týdně Němec, nebo
jeho personál, někoho provázel. Ve zvěřinci bylo několik „stálých“
Němcových „osobních“ zvířat, ale hlavně obchodní artikl. Zvířata, jimiž
obchodoval, se pochopitelně často měnila, některá tu byla déle, jiná
krátce. Před každou svou dlouhou výpravou se Němec snažil snížit
osazenstvo na minimum, ale vždy jich zde pár zůstalo. Vozil zvěř z
výprav nebo ji nakupoval od beduínů - měl k tomu vycvičené dvě skupiny
domorodců ve dvou vesnicích (beduíni byli sice dobrými lovci, uměli
chytat živá zvířata, často je však při lovu zmrzačili).
Nejznámějším zvířetem
zvěřince byl krotký lev Voříšek (který byl později prodán do Káhirské
zoo), ale za celou dobu existence se zde vystřídaly stovky dalších
druhů. Nejcennějšími zvířaty (která si Němec patřičně vydržoval) byly
dva druhy antilop dovezených ze Somálska – v té době v Evropě ještě
neznámý gerenuk a především dibatag – antilopa, která ani dnes není snad
v žádné zoo světa (historicky byla Evropě krátce snad jen v Římu). Kromě
toho již zmínění gepardi a lev, levharti, hyeny skvrnité, hyena žíhaná
(jménem Nána - též v Káhiře známa), hyenka hřivnatá, vlci (spíše
egyptští šakali – tehdy byli coby Canis lupaster považováni za vlky),
šakali, „obyčejné“ lišky, lišky kana, fenci (ty Němec odchovával nejen
přirozeně, ale i uměle), karakali, kočky bažinné, promyky, 3 druhy
lemurů (zřejmě tmavý, kata a mongoz, případně běločelý – Němec píše, že
jedni byli zrzouni s bílým plnovousem, další zcela černí a poslední šedí
s černobíle pruhovaným ocasem), zebry, žirafy, hroch, prase
bradavičnaté, gazely (Soemmerringovy, dorkas a možná i další), dikdik
(zřejmě severní – uvedeno je Hemprichiana), několik druhů dalších
nespecifikovaných antilop, kozorožci, koně, osli, damani, dikobrazi,
spousty drobných hlodavců, pštrosi, několik druhů supů (královští a
pravděpodobně mrchožraví, bělohlaví a snad i krahujoví), orlosupi, orli
(skalní a nejméně jeden další druh), sokoli, jestřábi, výři (bělaví a
bledí), dropi, nespecifikovaní pouštní kuři (asi berberské orebice),
bažanti, pelikáni, plameňáci, jeřábi, simbil, mnoho pěvců, andulky,
holubi, divoké kachny, husice egyptské, stovky hadů (egyptské kobry,
zmije rohaté a písečné a mnoho dalších, z nejedovatých si nejvíce cenil
hroznýšků tureckých a užovek diadémových), stovky ještěrek (varani
pustinní a nilští, různé agamy, gekoni, trnorepi, chameleoni…), želvy i
nilské ryby a velmi pravděpodobně i nějací bezobratlí (štíři, pavouci,
solifugy, brouci). Výčet druhů je úctyhodný, rozhodně však není
kompletní.
Němec svůj zvěřinec
zrušil v roce 1899 z finančních důvodů a v důsledku stěhování přímo do
Káhiry. V té době si jistě myslel, že někdy zvěřinec zase (někde)
obnoví, ale již nikdy k tomu nedošlo.
Autor: Roman Hynek
(2015)
Zdroj: kniha "Pětadvacet let v Africe", Vilém Němec, Česká
beletrie, 1930
kniha "Naše moderní zoologická zahrada v Praze", Vilém Němec, Zemědělské
knihkupectví A. Neubert, 1919
|
|
